736 529 221
penaz.vm@seznam.cz
S papežem Františkem se modlíme:
Více..Postřehy, vzpomínky a úvahy sepsané po návratu z pěší pouti v červenci 2025
Vzpomínka ministrantská
Všiml jsem si, že i v Itálii už jsou běžné ministrantky, zatím netvoří většinu, ale nejsou výjimkou. Nosí stejné oblečení jako chlapci. Zřejmě ta děvčata vede vnitřní touha vyrovnat se klukům. Vzpomínám, jak před lety za mnou přišla sestra dvou ministrantů, že by také chtěla ministrovat. Řekl jsem jí, že to nejde, ale zeptal jsem se jí, proč to chce: Ona mi řekla s dětskou upřímností (dneska by v tom skoro každý psycholog viděl úplně něco jiného): Víte, já jsem chtěla být klukem. A proč?, ptám se opatrně. Abych mohla ministrovat a hrát fotbal. Tím prvním mě odzbrojila.
A zavedl jsem kvůli tomu vedle ministrantského i dívčí sbor. To děvče a pár kamarádek dostaly bílé řízy, jiné než ministrantské, přepásané červenou šerpou (modrá patří přece Panně Marii v Lurdech), nastrojily se v sakristii, vešly do chrámové lodi chvilinku před námi a zaujaly místo v první lavici. Měly svůj úkol: Četly antifony (i když docházelo k jakémusi zdvojení, protože místo antifony se zpívá úvodní sloka písně), zpívaly aleluja a verš před evangeliem (teď místo příslušné sloky písně), četly přímluvy někdy se zpívanou odpovědí a podle možnosti zazpívaly v tichu po svatém přijímání jednoduchou píseň jako modlitbu. A když nepřišla ani jedna, což bylo výjimečně, nic se nezpívalo ani nečetlo, pouze přímluvy musel přečíst ministrant.
Šlo jim to všechno pěkně, trvalo to po celou dobu mého působení v jejich kostele. V další mé tehdejší farnosti se toto k mé lítosti a možná i k lítosti dalších děvčat už nepodařilo zavést. Když jsem byl přeložen jinam, pokusil jsem se o to v jedné ze svých více farností, tam se to také podařilo až na to, že děvčata neměla své společné oblečení. Pak už se – podle mě tento dobrý nápad - nepodařilo nikde uskutečnit. Připadá mi to jako škoda, myslím, že tím se zvýrazní a využijí rozdíly schopností všech, což je podle papeže Františka vlastní důvod synodality v církvi. A může to být i naplnění hesla současné doby: Jednota v různosti, nikoliv uniformita.
Postesknutí akolytské
Nejsmutnější ze zlozvyků, které při mši svaté často vidíme doma i tady v Itálii, je přinášení Eucharistie ze svatostánku na obětní stůl. Když se tam před pár minutami přinášel neproměněny chléb a víno a voda, často se tyto nádoby prostě položily na oltář. A za pár minut se během zpěvu Beránku Boží přináší Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti a akolyta, někdy i kněz, rychle otevře svatostánek, vyjme nádobu s Tělem Kristovým a prostě ji položí na oltář. Ani jedna úklona, ani jedno pokleknutí. Vždy se se smutkem ptám, kam se ztratila eucharistická úcta a s obavami si říkám: Oni snad ani nemyslí na to, že nesou Nejsvětější svátost, Boží tělo, jak s katolickou církví věříme. A s výčitkou se ptám sám sebe, jestli i sám také já někdy nedal podobný špatný příklad, i když se snažím vždycky pokleknout a ministranty vedu k tomu, že při otevření i zavření svatostánku se pokaždé zazvoní. Těm nejmladším jsem říkal, ať si představí, že před svatostánkem je v koberci malé tlačítko na zvonek, a když se ho kolenem dotknu, spustí se tím zvonky v jejich rukou.
Úvaha lektorská
V Itálii mě potěšilo to, co je u nás zatím vzácností, že k oltáři přicházejí v průvodu s knězem a ministranty i lektoři (většinou to byly lektorky v civilu), takže hned po vstupní modlitbě začne první čtení a celý kostele není v napětí, zda se někdo zvedne a není také rušen, když někdo jde příliš pomalu anebo přespříliš klape svými podpatky. Když oba/ě služebníci/nice splní své poslání, společně odejdou do lavice za svou rodinou.
Nemohl jsem však poznat, zda i v Itálii dělají lektoři (i lektorky) stejné školácké chyby jako u nás – a to, že se při každé čárce zastaví a klesnou hlasem. Ve většině případů to je správně, ale jsou případy, kdy je to stejně školácká chyba, jako když prvňáček při čtení oddělí slovo mísa a s radostí, že už to umí čte: Máma – dá maso na – mísu.
Na Hod Boží vánoční začíná 1. čtení: Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo … a my tak často slyšíme důrazně vyslovené „Lid“ a pak po pomlce zase silně „který“. Tato na obě slova však nejsou dva celky, ale mají se číst dohromady, protože je to pořád jeden pojem a pomlka se dělá logicky až u čárky mezi tmou a světlem, jak ro odpovídá smyslu. Mezi lid a který se čárka prostě přeskočí.
Ještě smutnější to bývá při 2. čtení na Hod Boží velikonoční: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. A zase musíme slyšet někdy i od lektorů a lektorek, kteří mají vysokoškolský titul, to školácké: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, ----- co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, --- co je na zemi.
Prostě a jednoduše, TO, CO PATŘÍ K SOBĚ, ČTEME DOHROMADY, i kdyby mezi tím byla čárka nebo dokonce dvě. Odborněji: čárka se nečte před vztažnou větou začínající zájmenem kdo, co, který, jaký, čí. Jak jednoduché a jak těžké pro lid Boží, když to má poslouchat takto roztrhané. Totéž platí, když někoho voláme. I když se po pátém pádě dělá na papíře povinně čárka, při čtení ji prostě přeskočíme.
Pozorování kněžské
Všiml, že v kostele sv. Alfonse se kněz během eucharistické modlitby zastavil a po slovech: Pamatuj Bože také na naše bratry a sestry, zesnulé v naději ve vzkříšení, místo z misálu tam četl z papírku jména těch, za které právě sloužil. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale zdálo se mně, že dvakrát říkal křestní jméno Jan (italsky se to píše s dvěma N, když se tam napíše jen jedno N, znamená to mladí, což jsem nerozlišil), ale v každém případě to bylo kostrbaté, jak to často u těch mešních úmyslů bývá. U nás se přečtou většinou na konci přímluv (opravdu se za ně přimlouváme), ale stejně to odvádí pozornost a narušuje posvátné prožití bohoslužby.
Proto ve svých farnostech ohlašuji hned na začátku mše svaté, za koho ji sloužím. A nenechám se zviklat námitkami, že na konci přímluv jsou ta jména pěkným upozorněním pro ostatní farníky, kteří na to přímo čekají. Příbuzným to prý připomene, že už mají vzít obětní dary. Ti to však vědí dobře a ostatní se mohou soustředit na prosby církve.
Už před lety jsem v Německu poprvé slyšel, jak vsunují ta jména do mešní modlitby a připadalo mi to dost divné. Dnes už to je i v Itálii, ale myslím, že to jeden ze zvyků, přesněji zlozvyků, skoro bych řekl zhoubných novotvarů v současné době. A jen tím dáváme za pravdu těm, kdo si stěžují, že nové mešní obřady staví do popředí člověka a zatlačují Kristovu oběť skutečně na okraj. Jeden z našich biskupů o tom dokonce trefně řekl, že teologie vertikální, která má povznášet k Bohu na výsostech se ke své škodě mění v teologii čistě horizontální a že tím trpí i liturgie.
Úvaha eucharistická
Způsob podávání Těla Kristova je tak zaběhlý, že ani u nás ani v Itálii nikoho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Rozhodně by neuškodilo nehledět jenom na kvantitu, tedy množství minut, které zabere rozdávání Těla Kristova. Zdá se mi, že je málo, když se dělá všechno jen pro to, aby svaté přijímání netrvalo dlouho. A zapomíná se na kvalitu, jakost, jakým způsobem prožít, že pod způsobou chleba přichází Pán Ježíš, můj Spasitel.
Své první větší kaplanské místo jsem dostal u pana faráře Františka Vavříčka, kněze, který měl vše promyšlené a nebál se novot, o čemž svědčí mimo jiné nový kostel v Senetářově a jedovnický oltář a také dodnes mimořádně živá místní farnost. Přesto nezavedl frontu před svatým přijímáním a Tělo Páně se podávalo po obvodu presbytáře. V Jedovnicích už samozřejmě nebyla mřížka, ale díky Ludvíku Kolkovi byly stupně mezi lodí a kněžištěm do půlkruhu. Lidé se postavili vedle sebe a kněz (někdy dva, každý na své polovině) jim rozdával Tělo Páně, přesně podle slov evangelia, jak je zapsal sv. Lukáš: „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je“ (12,37). Bylo to ještě za socialismu, kdy byly fronty všude, ale ne v jedovnickém kostele u svatého přijímání. Před svátky tam však bývaly fronty před zpovědnicemi a Bohu díky jsou tam i v jiných kostelích dodnes.
Toto se týká rozdavatelů, ale co věřící, kteří chtějí přijímat vkleče. Není jich moc, je to menšina, ale církev je přece pro všechny, jak zdůrazňoval papež František. Už při první pěší pouti do Říma v roce 2000 jsme na jihu Rakouska viděli vícekrát v presbytáři klekátko pokryté malým ubrusem. Až při mši svaté jsme pochopili, k čemu slouží. Svaté přijímání podávají dva a stojí tak, že před sebou mají to klekátko. Lidé přistupují také po dvou, někdo přijímá na ruku, někdo do úst. Podobně si někdo při přijímání klekne a jiný zůstane stát. Moc se nám to líbilo. Hlavně ta možnost svobodné volby a praktičnost.
Jak je to u nás? V Českém misálu je v článku 160 jasně napsáno: Potom kněz vezme paténu nebo ciborium a přistoupí k přijímajícím, kteří přicházejí obvykle průvodem. Není dovoleno, aby si věřící brali proměněný chléb a posvátný kalich sami, tím méně aby si je podávali mezi sebou z ruky do ruky. Věřící přijímají vkleče nebo vstoje, podle toho, jak to stanovila biskupská konference. Na můj dotaz mi přímo z liturgické komise sdělili, že ve věci podávání svátosti Eucharistie Česká biskupská konference nestanovila nic dalšího, takže platí to, co se píše přímo v misálu.
Proto jsem nabídl tuto možnost přijímat vkleče i svým farníkům a před oltář jsem pořídil vždy dvě čalouněná klekátka vedle sebe. Někteří sice namítali: „Tak to v okolí to nikde tak není.“ Naštěstí to většina farníků pochopila. Ve vší svobodě teď využívají všech možností, protože jsem jasně řekl, že rád podám každému ať na ruku nebo do úst, ať bude klečet nebo stát. A jsou i mladí, kteří přijímají do úst a vkleče. Ta dvě klekátka vedle sebe prostor prakticky nenaruší a lidé už nemusí hned uhnout, protože za nimi se tlačí další člověk, ale mohou v klidu Tělo Páně přijmout.
Když bylo dovoleno přijímat na ruku, bylo sice připomenuto, že mají kousek poodstoupit a pak sami přijmout, ale v praxi mají problém právě s tím, že na jejich místo už pospíchá ten druhý. Když však kněz jde – biblicky – od jednoho k druhému, tento problém nevznikne.
Je zajímavé, že při zavedení svatého přijímání na ruku u nás k tomu v katolicky ale také disidentsky laděném časopise Getsemany napsali, že to vše je krásné, ale chtělo by to, aby lidé stáli kolem oltáře vedle sebe. A přiznali (asi neradi), že když byly před koncilem mřížky, bylo to vlastně lepší. Navrhovali tenkrát půlkruh kolem oltáře, a já jsem si vděčně vzpomněl na P. Vavříčka v Jedovnicích.
I v Itálii jsem se díval na ty fronty a uvažoval, jestli by to šlo v řadě vedle sebe nebo u klekátek. Měl jsem dojem, že při dobré vůli všech stran a při větší úctě k tomu, co – či vlastně koho – přijímáme, by se to dalo řešit a většinou vyřešit. Každý z nás je poutníkem k věčnosti a před svatým přijímáním se máme soukromě modlit: Přijď ke mně Pane Ježíši a živ mě k životu věčnému. A k tomu by se jistě hodil ten klidnější způsob podávání Těla Kristova - v řadě vedle sebe. I když je pravda, že jsem se také setkal s námitkou: „Už jste starý, musíte se šetřit, a to chození od jednoho k druhému vás víc unavuje.“ Inu, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. A to platí i tady.
Závěrem ještě jednu maličkost. Jasně jsem řekl ministrantům, aby paténu drželi každému buď pod bradou, když přijímá do úst, anebo pod rukama, když přijímá na ně. I jim samozřejmě nechtěně může Tělo Páně vypadnout a paténa se i v tomto případě používá právě k jeho zachycení, aby nespadlo na zem.