Kazatelé na poutích NJ v Bohdalově

Životopisy a promluvy kazatelů na poutích NOVÉHO JERUZALÉMA V BOHDALOVĚ od r. 2018

1. 2018 – P. Jiří Neliba, Kladno
2. 2020 – arc. olomoucký Jan Graubner, metropolita Moravy
3. 2022 – P. Marian Pospěcha – TV NOE
4. 2024 – Dominik kard. Duka, emer. arcibiskup pražský a primas Čech
5. 2026 – o. Cyril Vojtěch Kodet,karmelitán, zatím jen životopis, těšíme se na letošní promluvu

1  Jiří Neliba

Představení a rozhovor s P. Mgr. Jiřím Nelibou, výpomocným duchovním v Kladně - hlavním celebrantem poutě NJ v Bohdalově:

Stručné představení - věk, dětství, mládí, studia, působiště

Drazí přátelé, jmenuji se Jiří Neliba a je mi 72 let. Světlo světa jsem spatřil po válce v Kladně, kde jsem vyrůstal v rodině ještě se svými mladšími bratry. Do kostela jsme nechodili a tatínek nebyl pokřtěný. Ve svých 12 letech mne požádal spolužák, zda bych za něho nechtěl ministrovat, neboť jeho maminka se provdala za učitele a tak on nemohl v ministrování pokračovat, z "kádrových důvodů", jelikož by jeho otce vyloučili ze školství. Nedokázal jsem si představit, že bych chodil v sukních, ale když jsem poznal, že ti ministranti jsou normální kluci, tak jsem se přidal a začal praktikovat svou osobní katolickou víru v tomto společenství. K oltáři jsem pak začal chodit i se svými bratry a do kostela přicházela i maminka.

Studovat dál, po základní škole, se mně nechtělo a rodiče mně v tom nebránili, jelikož jsem   se chtěl stát strojvedoucím.  Pak jsem si říkal, že alespoň maturita by se mohla dál ve společnosti uplatnit. Po středoškolských studií jsem původně chtěl jít na techniku. V té době mé radostné a šťastné víry jsem cítil, že se o tyto dary mám rozdělit. Jelikož dalších profesích ve společnosti bylo dostatek, ale v té době chyběl ukazatel, kudy vede cesta k opravdovému štěstí a radosti, rozhodl jsem se stát knězem a jít do semináře studovat teologii.

V semináři jsem poznal nové a krásné společenství, které mne též velice obohatilo, zvláště zkušenostmi těch, kteří přišli po roce 1968, aby dokončili studium a mohli se stát kněžími. Tak se stalo, že nás v ročníku začínalo 22 a nakonec nás bylo 51, tehdy pro Čechy i Moravu. Starší spolubratři nám mladším předávali své bohaté zkušenosti ze života v civilu i z vězení. Moc se mně to hodilo, když jsem byl vyslýchán STB (Státní tajnou bezpečností).

Po roce 1970 nastala doba "normalizace" a když jsem byl vysvěcen na kněze, tak po primici    v Kladně i v Bohdalově, mně nebyl udělen, kvůli práci s mládeží, tzv. státní souhlas k dalšímu veřejnému kněžskému působení. To trvalo čtyři měsíce. Moje další působení bylo v západočeském pohraničí s nejmenší lidnatostí, kde jsem byl překládán z místa na místo, podle pokynů STB (Litoměřicko, Karlovarsko, Tachovsko, Sokolovsko a Plzeň). Hned po sametové revoluci 1989 mne pan kardinál Tomášek požádal, abych se ujal farnosti kladenské, která tehdy byla v desolátním stavu duchovním i hmotném,  v podstatně horším, než jsem měl farnosti v pohraničí. V Kladně jsem doposud jako výpomocný duchovní.

Zmínil jste dvě primice - čtenáře by asi zajímalo, proč jste měl druhou primici v Bohdalově?  V té době působil v Bohdalově P. Vlastimil Šenkýř, za kterým jsem jezdil.  V době tzv. Pražského jara bylo možné dělat pro mládež to, co dřív nesmělo být, např.  letní tábory.  Díky mým skautským zkušenostem a díky dobré spolupráci místního faráře, ředitele školy a ředitele cihelny jsme tyto tábory pro děti jako formu odměny pořádali....do doby tzv. normalizace.  Díky tomu jsem měl v Bohdalově do určité míry dobré zázemí a uspořádání druhé primice bylo možné.  Potom přišla doba ztráty státního souhlasu s výkonem kněžské služby...naštěstí jen na krátkou dobu.

Otče,  co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?  

Od rodičů jsem se   naučil pracovitosti, lásce a vytrvalosti a přijímání různých těžkostí i zdravotních obtíží ke sklonku této pozemské pouti. Tatínka jsme mohli po patnáctileté přípravě přijmout do společenství katolických věřících a pokřtít. Už jako katechumen vydatně, obětavě a nezištně pomáhal farnostem v pohraničí při různých opravách.

Co bylo tím nejdůležitějším impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?

Boží láska, která mně provází doposud, a společenství přátel, s kterými tuto lásku mohu i nadále prožívat.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? 

Byla a je to celá řada kněží, které jsem mohl poznat a zvláště těch, kteří byli léta zavřeni v komunistických i nacistických koncentračních táborech. Stali se také mými učiteli.    Za všechny bych mohl jmenovat kardinála a litoměřického biskupa Štěpána Trochtu. Dále P. Karla Pilíka, P. Františka Kohlíčka a mnoho dalších, s kterými jsem udržoval živé kněžské a bratrské společenství. Věřím, že se také všichni sejdeme se všemi, kteří nás už předešli na věčnost do Božího království. Těším se, že se sejdeme i s těmi, s kterými putuji dodnes ať už v kněžském společenství, nebo s ostatními bratřími a sestrami v čele se současným papežem Františkem.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? 

Že jsem milován a mohu milovat. Být ukazatelem k Lásce a zprostředkovatelem milostí, které Bůh - Láska nabízí.

Co může věřící člověk dělat pro to aby vzrostla víra v jeho okolí?

Vcítit se do druhého člověka a vyjít mu vstříc v jeho potřebách, zvláště pak v touze být šťastným v tom trvalém pojetí. Nabídnout hodnotový systém s výhledem a perspektivou jeho osobním slovníkem a ne, jak říkal Josef Zvěřina „svatým nářečím a nebeským dialektem". Žít pravdivým životem v církvi i ve společnosti s tím, co jsme dostali, a tak předávat dál Ježíše - Pravdu.

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě?

Žít v jednotě s Bohem a s lidmi podle Písma a v radosti z toho, co můžeme společně prožívat.

Mohl byste nám  přiblížit úmysl sbírky, která je dnes obětována na (ze sbírky se hradí režie, autobusy a co zbude, tak se pošle tam, kam určí hlavní celebrant)?

To nechám na organizátorech, kteří vědí, kde je bota tlačí.   Místní farář - Mons. Jan Peňáz určil, že výtěžek sbírky  pošleme na dokončení stavby nové kaple Panny Marie Karmelské v nedaleké Sázavě.

Kde vás nejvíc „tlačí boty"? 

Asi nad malomyslností mnohých lidí, kteří chtějí žít jen sami pro sebe, nebo se raději řídí strachem, než Pravdou.

Na co se nejvíc těšíte? 

Na každý krásný okamžik, který Bůh dává v každém přítomném okamžiku a na setkání se všemi drahými u Boha - věčné lásky.

Co Vám udělalo v poslední době radost?

Setkávání se s dobrými lidmi a s Bohem, který nás propojuje.

Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?

Podstatné, co rodiny potřebují je asi vzájemná láska a odpouštění si navzájem. Církev pak může pomáhat pochopením a setkávání se s druhými ve společenství. Ve své službě se snažím pomáhat modlitbou i osobním kontaktem a v prohlubování víry, naděje i lásky v každodenním životě svém i s druhými.

Kázání P. Jiřího Neliby na pouti NJ v Bohdalově:

Drazí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, milé sestry a mílí bratři, všechny vás zdravím a jsem rád, že můžeme společně rozjímat nad těmi texty, které jsme právě slyšeli. Slovo Boží, v Ježíši Kristu, vtělené se v tomto světě za nás nasadilo natolik, že Ježíš dal všechno a ještě dřív než odešel z tohoto světa se za nás modlil. A my jsme to slyšeli před chvilkou v té takzvané velekněžské modlitbě. Modlil se tam tenkrát nejen za všechny svoje učedníky, ale za všechny, kteří v jeho Slovo uvěří.  A to jsou všichni jeho učedníci – ženy, muži, děti, lidé mladí, staří.  Za celé lidstvo se Ježíš modlí v této velekněžské modlitbě.  A to bylo pár hodin před jeho odevzdáním se úplnému, před jeho smrtí.  Takže můžeme říct, že jeho velekněžská modlitba je takovým testamentem, odkazem, jeho poslední vůlí, kterou on, Ježíš vyjadřuje před svým nebeským Otcem.  Modlí se tam za jednotu.  Proč si právě vybral tuto skutečnost?  To mělo jistě mnoho důvodů, ale jedním z podstatných důvodů je i skutečnost, že Ježíš si uvědomoval, že jestliže tady zanechá své učedníky, oni budou moci nabízet víru druhým lidem, tak protože měli nést jeho poselství.  Uvědomil si, že jednota proniká do hloubi, do nitra našeho života, přímo do našeho srdce.  Ta jednota, neznamená uniformitu.  To neznamená, že se máme všichni stejně oblékat, že musíme všichni stejně myslet.  Ta jednota je především v tom, že se máme všichni milovat.  A to je to podstatné, co v té velekněžské modlitbě chtěl sdělit Ježíš nám, ale chtěl to také vyjádřit našemu nebeskému Otci.  Ta vize, ten úkol pro nás, abychom se milovali tak jako On miloval svého Otce a jako Otec Bůh miloval svého Syna, je pro nás – dá se říct nedosažitelná.  Je to práce na celý život, ale přesto, když se Ježíš za to modlil, tak je uskutečnitelná.  Právě v tom podstatném, kde my se setkáváme s Bohem v lásce a On se setkává s námi.  A tak, aby svět uvěřil, to je také záležitost jednoty.  Jestliže my se budeme mít rádi, tak ti druzí lidé to kolem nás poznávají.  A budou chtít taky chtít žít podobným stylem života jako my křesťané.  A proto je důležité, abychom vydávali svědectví.  Abychom byli světlem, tak jako je u tohoto ambonu ten symbol Ježíše Krista - paškál. Já jsem světlo světa.  My sami nejsme schopni tak veliké lásky, kterou měl Ježíš k nám, ale jestliže se otevřeme Kristu a On vstoupí do nás, pak už to nejsme my, kteří chceme milovat lidi, chceme milovat Boha z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své duše.  Jako sebe samé mít rád druhé lidi.  Je to on, Ježíš Kristus, který vstupuje do našeho života skrze sílu svého slova.  A je to On, který potom může také i mezi námi takto ve světě dál působit.  A je to vždycky krásné a hezké, když vidíme nějaké společenství, které je z různých národů a kultur, a přesto přese všechno se mají rádi.  A tak vydávají svědectví tomuto světu o Boží přítomnosti v tomto i nadále.  A bude tomu tak.  Ty komunity také existují. Papež nedávno navštívil v Itálii Loppiano.  A tam jsou lidé – je jich skoro 900 – tuším, že je jich 863 – ze všech světadílů a přesto se dokáží mít rádi mezi sebou.  Mají společný majetek, žijí Boží Slovo. To je jejich program.  Není to program jenom té komunity, která tam žije, je to program pro nás pro všechny.  Slovo Boží je třeba přijmout a s tím Slovem Božím dál žít. Je to úkol na celý život. A my jsme poznali Lásku a uvěřili v Lásku, kterou má Bůh k nám.  To je také obsah prvního čtení, které jsme slyšeli před chvilkou.  A Bůh je láska – to je šance pro všechny lidi na celém světě.  Kdo miluje, poznal Boha, kdo nemiluje, Boha nepoznal.  To je tedy alfa a omega, tak jak to máme na tom paškálu, to je počátek a konec, nejenom každého z nás, ale celé lidské společnosti, celé lidské kultury. A proto s vděčností přijímáme Boží Slovo, chceme, aby skrze nás žilo. Aby skrze nás Kristus působil ve světě, do kterého si nás vybral a On na nás spoléhá. Kdyby nechtěl, tak bychom tady nežili, právě v té době, právě v tom místě, kde žijeme.  Ale On si nás vybral, do této doby, poslal nás na toto místo a očekává, že budeme s Kristem žít. S tím Jeho Slovem, které nám přinesl.  A že budeme vydávat určité svědectví, právě o té lásce, ke které nás zve, ke které jsme pozváni.  Jsme tedy stvořeni z lásky a pro lásku, která má být věčná.  A i když toho nejsme schopni, Bůh nám nabízí pomocníky, jsou to naši svatí.  A dnes, v květnu zvlášť, si připomínáme Matku Boží, Pannu Marii.  Snažme se všichni, pod ten ochranný plášť Panny Marie, nechat se zahrnout, také tou její láskou, kterou nám chce být nablízku, kterou nám chce pomáhat. Tak jako Bůh pomáhá nám všem a je nám nablízku. I ona svou přímluvou, svou pomocí, nás nechce nechávat jen tak osamělé.  Jsou to naši patroni, křestní a biřmovací, svatí andělé strážní.  Co jich tady je v tom kostele.  Pan farář mi říkal, že jich je tady přes šedesát – aspoň hlaviček andělů, – a to jistě není všechno. Máme tedy velkou příležitost, nebýt sami na ten úkol. Žít s těmi našimi přáteli – i s těmi, kteří nás na věčnost předešli.  Ale i s těmi, s kterými můžeme prožívat svůj život v této chvíli, v tomto prostoru a tomto čase.  Je to krásné povolání. Povolání, z kterého můžeme mít radost.  Ať tato radost je také na nás vidět. Ať je vidět, že jsme lidmi šťastnými, spokojenými protože nic víc si nemůže člověk přát.  Máme nádhernou vizi – všichni.  A nikde jinde nemůžeme získat takové štěstí jako v lásce Boží, kterou můžeme žít nyní i navěky.  A tak všichni ti svatí a Panna Maria, ať nám v tom pomáhají.

  2  Jan Graubner

Promluva arcibiskupa Jana Graubnera na pouti NJ v Bohdalově: 

Milí přátelé!   Většina z vás chodí často na mariánské poutě. A tak kázat mariánským ctitelům o Panně Marii – mě připadá, že to bude jen opakování.  Ano – nejde mně o to, abychom si řekli něco senzačně nového.  Jsme takřka v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie a zdá se mně dobré, abychom si trochu poskládali, jak vlastně ty svátky spolu souvisí.  Prsty na obou rukou by nám nestačily, kdybychom chtěli spočítat všecky mariánské svátky, které během roku slavíme.  A jsou to svátky různého typu.  Jedna skupina jsou především ty, kdy slavíme některé tajemství Mariina života, o kterých je řeč v Písmu Svatém. Jde o události jejího života. Ústřední je asi chvíle Zvěstování.  Když anděl Gabriel oznámil Panně Marii, že se má stát matkou Božího Syna. Je to pro ni velké překvapení. Víme, že řekne: „Nechápu, jak se to stane.“ Ale přesto řekne ANO. I když to vůbec nechápe.  Řekne ANO, protože je zvyklá říkat Bohu ANO. A to myslím, že je první vzkaz Panny Marie všem jejím ctitelům.  Učte se říkat Bohu ANO. Když k vám mluví z Písma. Když k vám mluví skrze vaše svědomí.  Neodkládejte, nedělejte hluché, líné.  Říkejte pozorně Bohu ANO a dělejte to, co vám Bůh říká. Tak to dělá mariánský ctitel.  Víme, že Marii si vybral Bůh, aby se stala matkou jeho Syna.  A tam je klíč k tomu všemu – co na Panně Mari obdivujeme, co na ní oslavujeme.  Že si připomínáme její narozeniny, že si připomínáme její Neposkvrněné početí.  Tam se trochu zastavme – někomu dělá problém to slovo Neposkvrněné početí.  Opravdu to znamená to, že Marie se hřích nikdy nedotkl.  Všichni lidé se narodili s dědičným hříchem.  Marii si Bůh pro ten úkol, pro který si ji vybral, připravil. Bylo vhodné a důstojné, aby Boží Syn přišel na svět skrze tu, které se hřích nedotkl. Snad ještě jedno srovnání s tímto světem. Dneska, když lidé potřebují někoho na nějaké pracovní místo, tak vyhlásí výběrové řízení.  Hledá se, kdo se na to pracovní místo hodí.  Kdo má vzdělání, zkušenosti, schopnosti a tak dál. Všimněme si, že Bůh to dělá jinak.  Bůh, když si někoho vybere, tak mu ty potřebné dary dá. To, že si Marii vybral, tak už dopředu, při jejím početí se postaral o to, že se jí hřích nikdy nedotkne.  Ale i pro nás je v tom poselství.  Když poznáme, že po nás Bůh něco chce, že je Boží vůle, abychom něco udělali – a my se někdy vymlouváme, kroutíme se, protože je to náročné, těžké a tak raději řekneme: „Na to já nemám. To nechám druhým, schovám se do kouta a počkám, až to druzí udělají.“  Kdybych na to neměl, tak to Pán Bůh po mně nebude chtít. Já se nesmím někam cpát podle vlastních nápadů, ale jestli po mně Pán Bůh opravdu něco chce, tak můžu počítat s tím, že mně dá i potřebné dary a že mně pomůže. Biřmovancům říkávám, když se bavíme o darech Ducha Svatého: „Nečekej, že dar síly z tebe udělá velkého hrdinu, který všechno lehce zvládne.“  Ale každý z nás to může vyzkoušet. Když dělám, to, na co mám, tak na to nepotřebuji zvláštní dary Ducha Svatého. Ale když vím, že Pán Bůh po mně něco chce,  třeba takovou věc, abych někomu něco odpustil, a ono to nějak nejde, nemám na to sil.  Nebo abych dodržel Boží přikázání, když se mně budou všichni smát. Nebo podobné věci. Říkám si – na to já nemám. Právě tam, když Bůh to po mně chce a já to udělám, i když na to nemám lidské síly, mohu počítat s tím, že se ukáže Boží dar - síly.  Tak to vidíme na Panně Marii, že dostává ty Boží dary, které potřebuje k tomu, aby naplnila Boží vůli, aby splnila Boží plán. Evangelium nám připomnělo, že Maria spěchala k Alžbětě. Ve chvíli Zvěstování si mohla Maria začít myslet, že je  ta nejdůležitější ve světě.  Ona to ví.  V Magnifikat to čteme – budou mě blahoslavit všechna pokolení.  A přitom spěchá k Alžbětě, aby po našem řečeno, prala plínky. Jde sloužit. A to je zas důležitý rys mariánských ctitelů. Nepěstují hrbatou pokoru. Vědí, že když jim Bůh dá nějaký dar, když je Bůh povolá, když od nich něco chce, tak to nezapírají, jsou na to hrdí. Jsou hrdí na to, že je Bůh má rád, ale nenosí nos nahoru. Právě proto, že Bůh je se mnou, mohu jít sloužit. Setkají se tu dvě ženy a – s prominutím – nedělají žádné klepy.  Všimněme si, že obě zpívají o Božích věcech. Bůh na mně udělal veliké věci.  Alžběta to pozná, ona vnímá, že k ní přichází nejen příbuzná žena, ale že k ní přichází Bůh. I to je, drazí přátelé, výzva pro mariánské ctitele. Bylo by dobře, aby ten, s kým se setkám, měl možnost se setkat s Bohem. Já ho přece přijímám tak často ve svatém přijímání, tak proč ho schovávat. Kéž by každý z nás, kdo přijme Krista v Eucharistii, šel domů s tím vědomím, že nese Krista v sobě, že se stal svatostánkem. Všichni se mohou setkat s Kristem skrze mě, když nesu Krista v sobě. Určitě by to bylo ve světě poznat.  Nanebevzetí Panny Marie, někdy nazývané Zesnutí Panny Marie nám ukazuje na konec jejího života, ale když končí její život na zemi, vstupuje do Boží slávy. A tady nám řekl v druhém čtení apoštol důležité slovo. Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.  Kdo měl pevnější spojení s Kristem, než jeho matka? A to nejen proto, že mu dala život, ale také proto, že jeho slova uchovávala ve svém srdci, že mu byla vždycky blízko. A to je vzkaz i nám.  Pro svoje spojení s Kristem jsou všichni povoláni k životu. Máme za sebou jakousi první vlnu pandemie. Bylo vidět, kolik lidí ovládl strach. Určitě je třeba respektovat všechny hygienická pravidla – jsem pro. Ale aby mě ovládl strach tak, že ani nepůjdu do kostela?  Co mám před sebou?  Jde mně o to, abych zde ještě nějakou dobu byl?  Anebo mně jde víc o to, abych byl věčně, bez konce, v Boží slávě? Spojení s Kristem buduji nejen v kostele či při modlitbě, ale v každodenním životě, když se ptám: Jak se ti toto líbí, co si ode mě přeješ?  Jak bys to chtěl? Spojení s Kristem nás připravuje na to, abychom vstoupili do Boží slávy.  Důležité je modlit se za zemřelé. Ale řekl bych, nespoléhejme tolik na to, že se za nás budou modlit ti druzí. Kéž by to tak bylo, ale ještě víc můžeme udělat, pro svou spásu my sami, když budujeme svoje spojení s Kristem. Okamžik za okamžikem. Jak víte, nedávno jsme to četli v neděli, řekne svatý Pavel: „Kdo by mě mohl odloučit od Boží lásky projevené v Kristu Ježíši? Ani život, ani smrt, nic.“  To je jistota!  To je klid, to je hloubka! K tomu jsme pozváni, abychom jako mariánští ctitelé se učili – chvilku za chvilkou budovat spojení s Kristem.  Nebudeme probírat všechny mariánské svátky, ale připomeňme, že některé z nich nám nepřipomínají jen biblické události a události ze života Panny Marie. Některé nám připomínají konkrétní zkušenosti, události v dějinách Církve či světa nebo některých lidí, kdy zažili mimořádné setkání s Pannou Marií – někdy její zjevení, jindy její pomoc.  Teď se všude mluví o Mariánském sloupu v Praze, ale kolik máme mariánských sloupů všude po republice! Proč byly stavěny?  Především z vděčnosti. Za to, když v dobách moru a vážných nemocí volali o pomoc. Když nemoc přestala, stavěli mariánské sloupy jako projev vděčnosti.  Tak můžeme říci, že svátek Jména Panny Marie byl zaveden na památku vítězství nad Turky u Vídně, kdy se město uchránilo před mohamedány – a to se týkalo i našich krajin.  Můžeme vzpomenout na Pannu Marii Růžencovou, svátek zavedený na památku vítězství v bitvě u Lepanta. Naše země si může zvlášť všimnout Panny Marie Bolestné.  Dnes ji slavíme na druhý den po svátku svatého Kříže.  Původně byl zavedený v pátek před Květnou nedělí.  Ve vaší diecézi se slaví Panna Maria Bolestná ve Sloupu, u nás v Kroměříži – tzv. Bolestný nebo také Květný pátek. Mě zajímalo, proč byl tento svátek takto zavedený.  Zjistil jsem, že to bylo rozhodnutím diecézní synody v Kolíně nad Rýnem roku 1423 s úmyslem – na smír za znesvěcování chrámů v Čechách husity.  My jsme ve školách učili husitské války jako staré dějiny. Ale teprve před pár lety, když jsme sledovali, co se dělo v Iráku, co dělal muslimský stát, mně došlo, co Evropě nahánělo tehdy hrůzu. Fanatici, kteří se zbláznili, dělali věci, o kterých byli přesvědčeni, že jsou dobré. Ale bojovali za to tak, že zabíjeli spoustu lidí. A tak to udělali Bohu žel i někteří naši předkové.  Například – nedaleko Olomouce je město Mohelnice. Tam tehdy věřící slíbili, že neodpadnou od víry. Když je husité obklíčili a oni neodpadli, muže popravili, ženy a děti nahnali do kostela a upálili je. Celkem jich bylo sedm set. Takových míst bylo mnoho. Vypadalo to dost podobně jako za těch šílenců muslimského stádu.  Ale jak na to lidé tehdy reagovali? Hleděli na bolestnou Pannu Marii. U ní hledali sílu.  Díky Bohu, že neprožíváme nějaké velké hrůzy, ale bolesti přichází v našich životech. Tak často nás nějaká bolest potká. Mariánský ctitel se dívá na Pannu Marii Bolestnou. Když se nám ozývá v duši: proč já, proč teď, proč tolik, a tak dál, zahleďme se na ni a ptejme se: Proč ty tolik trpíš? Neposkvrněná, hřích jsi nikdy žádný neudělala. Jsi plná milosti a lásky. Ale ty máš spoluúčast na vykoupení světa, na díle svého Syna. To, co potkává teď mě, je nesrovnatelně menší bolest, ale i já to mohu nabídnout nebeskému Otci ve spojení s utrpením Ježíše Krista za spásu světa. Tak žádná bolest, žádné zklamání, žádné zranění nemusí zůstat bez užitku. Mariánský ctitel to využije – nechá proměnit. V nejlepším se má přestat.  Nebudu tedy kázání protahovat. Chtěl jsem vám jenom ukázat, že by bylo krásné žít mariánskou úctu a mariánský vztah v každodenním životě. Je to nejen něco hezkého, co můžeme dát Panně Marii, ale je to i příležitost, abychom sami mnoho získali a vyrostli. Vyrostli v Božích očích.  Abychom v našem životě neměli žádný odpad, ale všechno proměnili skrze Kristův kříž v požehnání. Pokud jsme dnes připutovali, abychom prosili Pána na úmysly Nového Jeruzaléma, na úmysly Církve, zkusme nabídnout k těm svým modlitbám i to, co nás někdy tlačí. Ono to bude sice bolet nebo tlačit dál, ale budeme vědět, že to má smysl. AMEN.

    Slovo na závěr poutě NJ: Když pan starosta žádal o požehnání soch Krista na obecní kříže, řekl, že není kříže bez Krista. Vzpomeňme, když nás nějaký kříž potká, že není kříže bez Krista. Když svůj kříž obejmu, budu Kristu nejblíž. Najdu ho totiž na svém kříži z druhé strany. 

    Po zaplacení autobusů a nutné režie pouti jsem poslali 13 381 Kč na pomoc křesťanům v Iráku (zajišťuje Česká charita). Pán Bůh zaplať.  Poděkování patří také místnímu faráři Mons. Janu Peňázovi a farníkům z Bohdalova, kteří pouť NJ obětavě připravili. Díky za každodenní modlitbu

Promluva arcibiskupa Jana Graubnera na pouti NJ v Bohdalově: 

Milí přátelé!   Většina z vás chodí často na mariánské poutě. A tak kázat mariánským ctitelům o Panně Marii – mě připadá, že to bude jen opakování.  Ano – nejde mně o to, abychom si řekli něco senzačně nového.  Jsme takřka v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie a zdá se mně dobré, abychom si trochu poskládali, jak vlastně ty svátky spolu souvisí.  Prsty na obou rukou by nám nestačily, kdybychom chtěli spočítat všecky mariánské svátky, které během roku slavíme.  A jsou to svátky různého typu.  Jedna skupina jsou především ty, kdy slavíme některé tajemství Mariina života, o kterých je řeč v Písmu Svatém. Jde o události jejího života. Ústřední je asi chvíle Zvěstování.  Když anděl Gabriel oznámil Panně Marii, že se má stát matkou Božího Syna. Je to pro ni velké překvapení. Víme, že řekne: „Nechápu, jak se to stane.“ Ale přesto řekne ANO. I když to vůbec nechápe.  Řekne ANO, protože je zvyklá říkat Bohu ANO. A to myslím, že je první vzkaz Panny Marie všem jejím ctitelům.  Učte se říkat Bohu ANO. Když k vám mluví z Písma. Když k vám mluví skrze vaše svědomí.  Neodkládejte, nedělejte hluché, líné.  Říkejte pozorně Bohu ANO a dělejte to, co vám Bůh říká. Tak to dělá mariánský ctitel.  Víme, že Marii si vybral Bůh, aby se stala matkou jeho Syna.  A tam je klíč k tomu všemu – co na Panně Mari obdivujeme, co na ní oslavujeme.  Že si připomínáme její narozeniny, že si připomínáme její Neposkvrněné početí.  Tam se trochu zastavme – někomu dělá problém to slovo Neposkvrněné početí.  Opravdu to znamená to, že Marie se hřích nikdy nedotkl.  Všichni lidé se narodili s dědičným hříchem.  Marii si Bůh pro ten úkol, pro který si ji vybral, připravil. Bylo vhodné a důstojné, aby Boží Syn přišel na svět skrze tu, které se hřích nedotkl. Snad ještě jedno srovnání s tímto světem. Dneska, když lidé potřebují někoho na nějaké pracovní místo, tak vyhlásí výběrové řízení.  Hledá se, kdo se na to pracovní místo hodí.  Kdo má vzdělání, zkušenosti, schopnosti a tak dál. Všimněme si, že Bůh to dělá jinak.  Bůh, když si někoho vybere, tak mu ty potřebné dary dá. To, že si Marii vybral, tak už dopředu, při jejím početí se postaral o to, že se jí hřích nikdy nedotkne.  Ale i pro nás je v tom poselství.  Když poznáme, že po nás Bůh něco chce, že je Boží vůle, abychom něco udělali – a my se někdy vymlouváme, kroutíme se, protože je to náročné, těžké a tak raději řekneme: „Na to já nemám. To nechám druhým, schovám se do kouta a počkám, až to druzí udělají.“  Kdybych na to neměl, tak to Pán Bůh po mně nebude chtít. Já se nesmím někam cpát podle vlastních nápadů, ale jestli po mně Pán Bůh opravdu něco chce, tak můžu počítat s tím, že mně dá i potřebné dary a že mně pomůže. Biřmovancům říkávám, když se bavíme o darech Ducha Svatého: „Nečekej, že dar síly z tebe udělá velkého hrdinu, který všechno lehce zvládne.“  Ale každý z nás to může vyzkoušet. Když dělám, to, na co mám, tak na to nepotřebuji zvláštní dary Ducha Svatého. Ale když vím, že Pán Bůh po mně něco chce,  třeba takovou věc, abych někomu něco odpustil, a ono to nějak nejde, nemám na to sil.  Nebo abych dodržel Boží přikázání, když se mně budou všichni smát. Nebo podobné věci. Říkám si – na to já nemám. Právě tam, když Bůh to po mně chce a já to udělám, i když na to nemám lidské síly, mohu počítat s tím, že se ukáže Boží dar - síly.  Tak to vidíme na Panně Marii, že dostává ty Boží dary, které potřebuje k tomu, aby naplnila Boží vůli, aby splnila Boží plán. Evangelium nám připomnělo, že Maria spěchala k Alžbětě. Ve chvíli Zvěstování si mohla Maria začít myslet, že je  ta nejdůležitější ve světě.  Ona to ví.  V Magnifikat to čteme – budou mě blahoslavit všechna pokolení.  A přitom spěchá k Alžbětě, aby po našem řečeno, prala plínky. Jde sloužit. A to je zas důležitý rys mariánských ctitelů. Nepěstují hrbatou pokoru. Vědí, že když jim Bůh dá nějaký dar, když je Bůh povolá, když od nich něco chce, tak to nezapírají, jsou na to hrdí. Jsou hrdí na to, že je Bůh má rád, ale nenosí nos nahoru. Právě proto, že Bůh je se mnou, mohu jít sloužit. Setkají se tu dvě ženy a – s prominutím – nedělají žádné klepy.  Všimněme si, že obě zpívají o Božích věcech. Bůh na mně udělal veliké věci.  Alžběta to pozná, ona vnímá, že k ní přichází nejen příbuzná žena, ale že k ní přichází Bůh. I to je, drazí přátelé, výzva pro mariánské ctitele. Bylo by dobře, aby ten, s kým se setkám, měl možnost se setkat s Bohem. Já ho přece přijímám tak často ve svatém přijímání, tak proč ho schovávat. Kéž by každý z nás, kdo přijme Krista v Eucharistii, šel domů s tím vědomím, že nese Krista v sobě, že se stal svatostánkem. Všichni se mohou setkat s Kristem skrze mě, když nesu Krista v sobě. Určitě by to bylo ve světě poznat.  Nanebevzetí Panny Marie, někdy nazývané Zesnutí Panny Marie nám ukazuje na konec jejího života, ale když končí její život na zemi, vstupuje do Boží slávy. A tady nám řekl v druhém čtení apoštol důležité slovo. Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.  Kdo měl pevnější spojení s Kristem, než jeho matka? A to nejen proto, že mu dala život, ale také proto, že jeho slova uchovávala ve svém srdci, že mu byla vždycky blízko. A to je vzkaz i nám.  Pro svoje spojení s Kristem jsou všichni povoláni k životu. Máme za sebou jakousi první vlnu pandemie. Bylo vidět, kolik lidí ovládl strach. Určitě je třeba respektovat všechny hygienická pravidla – jsem pro. Ale aby mě ovládl strach tak, že ani nepůjdu do kostela?  Co mám před sebou?  Jde mně o to, abych zde ještě nějakou dobu byl?  Anebo mně jde víc o to, abych byl věčně, bez konce, v Boží slávě? Spojení s Kristem buduji nejen v kostele či při modlitbě, ale v každodenním životě, když se ptám: Jak se ti toto líbí, co si ode mě přeješ?  Jak bys to chtěl? Spojení s Kristem nás připravuje na to, abychom vstoupili do Boží slávy.  Důležité je modlit se za zemřelé. Ale řekl bych, nespoléhejme tolik na to, že se za nás budou modlit ti druzí. Kéž by to tak bylo, ale ještě víc můžeme udělat, pro svou spásu my sami, když budujeme svoje spojení s Kristem. Okamžik za okamžikem. Jak víte, nedávno jsme to četli v neděli, řekne svatý Pavel: „Kdo by mě mohl odloučit od Boží lásky projevené v Kristu Ježíši? Ani život, ani smrt, nic.“  To je jistota!  To je klid, to je hloubka! K tomu jsme pozváni, abychom jako mariánští ctitelé se učili – chvilku za chvilkou budovat spojení s Kristem.  Nebudeme probírat všechny mariánské svátky, ale připomeňme, že některé z nich nám nepřipomínají jen biblické události a události ze života Panny Marie. Některé nám připomínají konkrétní zkušenosti, události v dějinách Církve či světa nebo některých lidí, kdy zažili mimořádné setkání s Pannou Marií – někdy její zjevení, jindy její pomoc.  Teď se všude mluví o Mariánském sloupu v Praze, ale kolik máme mariánských sloupů všude po republice! Proč byly stavěny?  Především z vděčnosti. Za to, když v dobách moru a vážných nemocí volali o pomoc. Když nemoc přestala, stavěli mariánské sloupy jako projev vděčnosti.  Tak můžeme říci, že svátek Jména Panny Marie byl zaveden na památku vítězství nad Turky u Vídně, kdy se město uchránilo před mohamedány – a to se týkalo i našich krajin.  Můžeme vzpomenout na Pannu Marii Růžencovou, svátek zavedený na památku vítězství v bitvě u Lepanta. Naše země si může zvlášť všimnout Panny Marie Bolestné.  Dnes ji slavíme na druhý den po svátku svatého Kříže.  Původně byl zavedený v pátek před Květnou nedělí.  Ve vaší diecézi se slaví Panna Maria Bolestná ve Sloupu, u nás v Kroměříži – tzv. Bolestný nebo také Květný pátek. Mě zajímalo, proč byl tento svátek takto zavedený.  Zjistil jsem, že to bylo rozhodnutím diecézní synody v Kolíně nad Rýnem roku 1423 s úmyslem – na smír za znesvěcování chrámů v Čechách husity.  My jsme ve školách učili husitské války jako staré dějiny. Ale teprve před pár lety, když jsme sledovali, co se dělo v Iráku, co dělal muslimský stát, mně došlo, co Evropě nahánělo tehdy hrůzu. Fanatici, kteří se zbláznili, dělali věci, o kterých byli přesvědčeni, že jsou dobré. Ale bojovali za to tak, že zabíjeli spoustu lidí. A tak to udělali Bohu žel i někteří naši předkové.  Například – nedaleko Olomouce je město Mohelnice. Tam tehdy věřící slíbili, že neodpadnou od víry. Když je husité obklíčili a oni neodpadli, muže popravili, ženy a děti nahnali do kostela a upálili je. Celkem jich bylo sedm set. Takových míst bylo mnoho. Vypadalo to dost podobně jako za těch šílenců muslimského stádu.  Ale jak na to lidé tehdy reagovali? Hleděli na bolestnou Pannu Marii. U ní hledali sílu.  Díky Bohu, že neprožíváme nějaké velké hrůzy, ale bolesti přichází v našich životech. Tak často nás nějaká bolest potká. Mariánský ctitel se dívá na Pannu Marii Bolestnou. Když se nám ozývá v duši: proč já, proč teď, proč tolik, a tak dál, zahleďme se na ni a ptejme se: Proč ty tolik trpíš? Neposkvrněná, hřích jsi nikdy žádný neudělala. Jsi plná milosti a lásky. Ale ty máš spoluúčast na vykoupení světa, na díle svého Syna. To, co potkává teď mě, je nesrovnatelně menší bolest, ale i já to mohu nabídnout nebeskému Otci ve spojení s utrpením Ježíše Krista za spásu světa. Tak žádná bolest, žádné zklamání, žádné zranění nemusí zůstat bez užitku. Mariánský ctitel to využije – nechá proměnit. V nejlepším se má přestat.  Nebudu tedy kázání protahovat. Chtěl jsem vám jenom ukázat, že by bylo krásné žít mariánskou úctu a mariánský vztah v každodenním životě. Je to nejen něco hezkého, co můžeme dát Panně Marii, ale je to i příležitost, abychom sami mnoho získali a vyrostli. Vyrostli v Božích očích.  Abychom v našem životě neměli žádný odpad, ale všechno proměnili skrze Kristův kříž v požehnání. Pokud jsme dnes připutovali, abychom prosili Pána na úmysly Nového Jeruzaléma, na úmysly Církve, zkusme nabídnout k těm svým modlitbám i to, co nás někdy tlačí. Ono to bude sice bolet nebo tlačit dál, ale budeme vědět, že to má smysl. AMEN.

    Slovo na závěr poutě NJ: Když pan starosta žádal o požehnání soch Krista na obecní kříže, řekl, že není kříže bez Krista. Vzpomeňme, když nás nějaký kříž potká, že není kříže bez Krista. Když svůj kříž obejmu, budu Kristu nejblíž. Najdu ho totiž na svém kříži z druhé strany. 

    Po zaplacení autobusů a nutné režie pouti jsem poslali 13 381 Kč na pomoc křesťanům v Iráku (zajišťuje Česká charita). Pán Bůh zaplať.  Poděkování patří také místnímu faráři Mons. Janu Peňázovi a farníkům z Bohdalova, kteří pouť NJ obětavě připravili. Díky za každodenní modlitbu

  3  Marian Pospěcha

Představení hlavního celebranta NJ v Bohdalově, kterým je P. Mgr. Marian Pospěcha, farář v Dolní Lutyni, známý z televize NOE:

Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště: Narodil jsem se v Havířově, mám sestru, vyrůstal jsem u Žermanické přehrady, studoval jsem teologickou fakultu v Olomouci. A potom jsem už šel sloužit nejprve do Frýdlantu nad Ostravicí. V současnosti jsem farářem v Dolní Lutyni, knězem jsem 18 roků. Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Od rodičů jsem se asi naučil zdravé asertivitě, normálnímu zdravému přístupu k životu. Rodiče mají radostnou, dynamickou, společenskou, veselou povahu, to mám asi po nich. Mají takový jižanský temperament. Mají rádi rodinu, život. 

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Povolání buď máte nebo nemáte. To byl nesilnější impuls. Vědomí toho, že mám povolání k duchovní službě, ke kněžství. Je to, jako kdybyste se ptal manželů na jejich vztah. Oni to dobře vědí, ale těžko se o tom mluví. Je to vážně otázka povolání. Ve svobodě na něj člověk zareaguje nebo ne. Tak i já jsem cítil, že mě Bůh volá. Možná i dobré příklady dobrých kněžských osobností, které jsme měli kolem sebe. V té době jsem chodil s děvčetem a domluvili jsme se, že když mně přijmou do semináře, tak to má skončit. A když ne, tak také dobrý. Někdo různě spekuluje, uvažuje, analyzuje – to já nedělám. Cítil jsem, že to tak má být a tak jsem šel. Za osmnáct let jsem nelitoval. Když jsem dostal vyrozumění, že jsem přijatý – byl jsem v té chvíli nejšťastnější. V životě jsem nebyl šťastnější. Pro mě to byla berná mince, že to je ono.  Ta dívka byla natolik rozumná, že jsme si to tak postavili. Dokud v semináři ještě nejsem, jistotu nemám, tak si nebudu hrát na pana faráře – rozumíte - předem. Rozhodující byl okamžik přijetí nebo nepřijetí. Když přišlo přijetí, tak jsme to oba vzali tak, že je to moje cesta a budeme to respektovat a uvidíme. V podstatě přirozeně – žádné drama.  Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Mons. František Vrubel, současný farář v Třinci a aniž to mohl vědět a tušit také Jan Pavel II.  Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Být s lidmi, být pro lidi. To je smysl, to je náplň. To dává smysl a to dává duši tomuto povolání. Zřejmě to vychází z té mé schopnosti pro společenský rozměr života.  Nedovedu si představit být mnichem, být někde zavřený. Já mám takové typické apoštolské povolání. Být s lidmi, pracovat pro ně, to mě baví, těší, naplňuje. To je ono. Zprostředkovat esenci nebe, zprostředkovat dotyk Boží dobroty, ten zájem Boha o člověka, to mě baví, to mě nesmírně těší, a přitom tomu nezavazet, nepřekážet tomu, jen pomoci proniknout Pánu Bohu k těm lidem a pokud možno z toho zmizet, aby mně to nepřistálo na hlavě.   Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Téměř všechno. To znamená, když si člověk nalistuje v kancionálu píseň č. 410 - Aleluja, církev zpívá, což je pro tuto chvíli velmi aktuální, protože je to píseň velikonoční, v poslední sloce se říká: Dnešní svět o tobě neví, jak tě Pane představím, líp než ústy, líp než slovy, celým žitím svým.  To je to, co může věřící člověk udělat pro své okolí.   Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve svém životě a ve Vaší práci, kterou mnozí vás znají díky televizi NOE? Je to jeden ze způsobů současného hlásání evangelia. Není to nic mimořádného, ale jedna z možností, využít současné technologie. Jeden za způsobů hlásání evangelia, což kněz dělat má. Takto vnímám svou práci v televizi, ale důraz na to nekladu. Když by mně jednoho dne řekli: „Maru, ne.“ tak z toho rád vycouvám. Je to mnoho starostí a povinností. Ale je to způsob, který mě baví a který nějakým způsobem obohacuje i mne, takže ano.   Mohl byste nám přiblížit úmysl dnešní sbírky? Sám toto nemohu určit, nechám to na pořadatelích. A ti rozhodli – sbírka bude na provoz Televize NOE.  Kde vás nejvíc „tlačí boty“? Teď jsem si zrovna sundal boty po celodenním natáčení a běhání po Praze. Tím se myslí asi nějaká svízel. Jakou mám? Mám pocit, že téměř nikde nic mě netlačí. Nejsem člověk, který rád vyhledává problémy nebo, který by pořád někde viděl, kde ho něco tlačí. Beru věci, tak jak jsou a nedělám z nich problém. Tlačí mě bota – nebo mě mrzí, že spousta věcí během toho covidu se nějak rozvolnila, že si lidé na něco zvykli, opustili dobré návyky – tom duchovním, spirituálním rozměru. Toho se bojím, co to může způsobit směrem k budoucnosti. To si myslím, že všichni, v každém oboru, v každém úseku zaznamenávají. Snažím se ze své strany dělat ve své farnosti vše pro to, aby důsledky byly co nejmenší, ale budou. Tomu se nevyhne nikdo. Mezi dobré návyky dávám nejen ty spirituální, jako je návštěva bohoslužeb poutí ale i ty, které mají společenský rozměr, hlavně návštěvy mezi sebou. Lidé zlenivěli, zliknavěli, jsou vyčpělí, unavení.  Lidé opustili v době covidové dobré návyky a mám obavu z následků, které přijdou a my nevíme v jaké míře a v jaké podobě – tím myslím oblast duchovního života.   Na co se nejvíc těšíte? Na co se těším? Na setkání s lidmi. Vždycky když jedu přes republiku na různé besedy. Na to se nesmírně těším – ze dvou důvodů. Že se nemusím připravovat. To je pro mě velká pomoc, protože když dávám exercicie, duchovní obnovu nebo když připravuji vysílání – to je děsně vyčerpávající. Člověk musí po nocích sedět a připravovat se na to. Ale když je to neformální, milé setkání s lidmi – 300, 400 lidí v sále – na to se děsně těším, pro tu nefalšovanost, pravdivost. Je to asi tak – někteří kolegové moderátoři televizí říkají, že mají raději přímý přenos, živé vstupy. Já jsem tomu nikdy nerozuměl. Teď se musím přiznat, že to má daleko větší šťávu, dynamiku, protože se musí udržet pozornost. Musíte se koncentrovat. Jede to. Když se předtáčí, tak se host může splést a musí se to stopnout a znovu rozjet – je to delší, únavné, je to k ničemu. Ty debaty, besedy jsou v tomhle nádherné - mají živelnost, dynamiku, je to lepší. Mě to velmi těší a baví, že mohu jet takhle z placu. Těším se na různá setkání na různých místech s různými lidmi.   Co Vám udělalo v poslední době radost? Totéž, na co se těším – tak mám radost, když se to podaří. A potom na každý díl pořadu Dokořán. Když natáčíme s lidmi, kteří obohatí, když je to setkání obohacující, povzbuzující. Z toho mám vždy velkou radost. Když je velký ohlas a je to často tam, kde bych to nečekal. Že jsou kladné reakce od diváků zrovna na ten díl a s tím hostem, kde to nečekám. A potom lidé řeknou: Děkujeme, děkujeme. Máte úplně jinou příležitost jak vidět člověka, kterého máte ve svém dílu. Nikdy by nás nenapadlo, že může být jiný, než jsme tušili. Z toho mívám zpravidla radost.  Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat? To je svízelná otázka. Církev může rodinám pomoci – mimo jiné – i v tom, že jim bude pomáhat vidět jejich smysl a význam. Především jejich důstojnost a potřebnost. Když ve společnosti je útok na rodiny, když jsou zesměšňovány, dehonestovány, zpochybňovány, to není vůbec pravda. Všichni to víme. A Církev má moc i schopnost – už jenom proto, že Církev je sama rodina. Musí neustále pomáhat rodinám, aby neklesaly na mysli a měly vědomí, že jsou solí země. Když se nám rozsype model rodiny, tak na to pojde celé lidstvo. Bez nadsázky, bez přehánění. To je taková praktická definice toho, co znamená mít rodinu a žít v rodině a být součástí rodiny. To je nesmírně důležité. Dokonce si troufám říct, že Církev je universitou rodiny. To bych podepsal. Universitou rodiny! Už jenom pro to, že Církev je tvořena tak velkým počtem lidí, kde se usiluje o harmonii, symbiózu – i přes různost vidění, chápání. Církev je jednotící prvek. To máme jak v krbu - je tam různé dříví a oheň hoří různě, ale musí to jít jedním tahem – to znamená do komína. Když oheň v krbu nehoří správným směrem, tak se všichni zadusí, otráví. Budou muset z takového domu utéci, bude tam nedýchatelno. A Církev taky – je to v pořádku, že jsme různí, jiní, každý má své místo, svůj pohled, názor – ale prosazujeme jednotný směr. A to je zásadní. A proto tvrdím, že Církev je pro rodinu universitou, školou. Rodiče se učí chápat originalitu svých dětí. Při stejné výchově, stejném stylu – každé dítě je jiné, má jiný názor, vidění světa jiné. Nemusíme všichni být stejní. Ale v té různosti musíme hledat jednotu. Podstatný prvek Církve je jednota v různosti. My nejsme uniformní, nemáme jeden názor – to je fanatismus, sektářství. My nemáme model uniformity, ale universality. Jednota při zachování mnohosti. To je podstata rodiny. Jednota v mnohosti. Pestrost. Rodina, která nesnese universalitu, rodina, která bude žít jen uniformitou, ta pojde. V tom se nedá být, žít, rozvíjet se. Život Církve je modelem rodiny, asi tak. To mě rychle napadá, chtělo by to trošičku více myšlení, ale myslím, že to není špatně. Unum versus alia – jednota v mnohosti.

Těším se na setkání s Vámi – ve čtvrtek 12. května 2022 v městyse Bohdalov.

NEZKRÁCENÁ Promluva P. Mariána Pospěchy  při pouti Nový Jeruzalém v Bohdalově:

Čtení – Sk 2,36 – 41 a evangelium Jan 20,11 – 18.

Kdy to vybuchne?  Za dvacetpět minut.  Balšája těchnika - abych to tak stylově pro současnou dobu-  Už můžem?  OK. Přátelé moji! Představte si, že jdete na hory, že máte baťůžek na zádech, že máte kšiltovku, sluneční brejle, svačinku, čokoládku,  kačku v peněžence, pleskačku v náprsence s něčím ostřejším, pro odvážný a svěží krok  a kocháte se krásou přírody a stvořeného světa. A užíváte si to, máte volno, máte šábes, je vám fajn, nic vás netlačí, nehoní, jde si prostě na hory. Děláte si tůru, těšíte se na to co je před vámi, možná i cíl putování, nějaká hospůdka na hoře, kde vás čeká zelňačka, pivečko, občerstvení a pocit z dobře vykonané námahy.  A teď na té cestě potkáte nějakého dřevorubce, který tam maká a dře.  Stahuje klády z lesa, klučí pařez a zpocený, celý od potu, znavený prací a vším ostatním a vy mu řeknete: "Tady je krásně." Nechci domýšlet, kam by vás lesní dělník poslal. Ale určitě by vám od plic sdělil svůj názor o tom, jak je tam krásně. A zeptal by se: "Kde je tady krásně? Já tady dřu jako blázen a povídal by dál.  Oba ty tábory mají pravdu.  Ten dělník, který tam dře, maká, teče z něho jako z chlívových dveří.  Má pravdu, že pod námahou dřiny zapomněvnímat celek objektivně. Tu krásu, spektrum nádhery, zpěv ptáků, horský voňavý  vzduch, a tak dále.  Protože on na rozdíl od vás tam maká a dře.  Máte i vy, kteří jdete s takovou dobrou náladičkou kolem a hodně si to užíváte, protože máte prostor a čas vnímat krásu stvoření a vůni toho lesa a vůni pořezaného dřeva.  Všichni z vás, kdo tohleto znají tyhlety vjemy a moc dobře víte o čem já mluvím a pokud máte čichovou paměť, tak se vám teď vybavuje vůně čerstvě zkáceného dříví. Podobně takovým způsobem je to i v životě v mnoha ohledech, třeba, když jde do nějaké vztahy.  Kamarádství, přátelství, nebo i vztah milenecký, snoubenecký, kdy člověk přichází do prostředí nové rodiny a je "ohúren" těmi lidmi, jejich názory, jejich světonázorem a říká:  "To je úžasné.  Ta moje rodina, to jsou zazobanci, já se za ně stydím, možná by bylo lépe, kdyby vůbec nebyli - ale vy, to je paráda, to nové." Teď ty jednotliví příslušníci té rodiny si říkají: "Chlapče, buď sis něčeho čichl nebo v něčem jedeš , počkej, my ti ukážeme, jak je ta naše famílie nádherná.  Dočkej času, jako husa klasu. Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají, ale počkej, ty nás poznáš.  Mají pravdu oba tábory. I ta rodina, které připomněl ten nový příchozí jejich už dávno zapomenutou krásu toho rodinného společenství.  Oni jsou obtěžkáni těmi zkušenostmi, které mají, z každodenních třenic. Poznávání jednotlivých osob, jejich předností, jejich slabostí.  Reality života, taková jaká je. Ale i když jsou tak trochu v rozpacích, jsou tak trochu zahanbeni, nechtějí ani věřit , že by bylo tak krásné a růžové, jak jim to líčí ten nový příchozí. A nicméně nemýlí se ani on.  Nikdo jim neupírá právo na radost, na dynamiku. Ale vemte si přátelé, já tomu pendrek rozumím, já jsem úplně přes jiné věci. Vemte si takový svářeč, teď se konečně dostanu k tomu brněnskému hantecu, když ten svářeč zapálí  - teď se chlapi na mě nezlobte, já tomu skutečně nerozumím - tak brňáci tomu říkají "líša". Je to tak?  To je prostě faier, to hoří jako blázen, ale je to na pendrek. S tímhle tím akorát založíte požár. Co hoří, to rychle shoří.  Všimněte si, že každý svářeč se snaží tu líšu, ten velký plamen vytvarovat do téměř neviditelné podoby. Velmi konkrétní, velmi přesné, byť velmi malé, ale podoby plamene, která skoro není vidět, ale to je plamen s kterým se dá pracovat.  On má užitnou hodnotu, s ním se dá řezat, s ním se dá dělat mnoho různých věcí a svářeči by nám mohli podat velmi  brilantní výklad o tom, jak má takový plamen vypadat. Proč o tom mluvím?  Právě z tohoto důvodu. Nemysleme si, bratři a sestry, že je úplně normální a že to je nejlepší, když v té své víře nehoříme, že nejsme takoví úplně hrrrr.  To taky může být diagnoza. To taky nemusí být v pořádku. Víte, chci vás povzbudit k tomu, abyste věděli, že když někdy máte pocit, možná zamindrákovaný, takový ušlápnutý, takový ubytý a říkáte si: "Pane Bože, co já mohu v životě zapálit, vždyť ve mně to jen tak mihotá, takový plamínek." Ono je totiž otázka, jestli ten tvůj plamínek, který ve tvých očích může být docela malý, který to není plamínek, který má velkou užitnou hodnotu. Plamen, který má podobu, který má tvar, který prošel určitou formací, trápením, bolestí, zkoušek, vlastního zklamání, vlastních proher, všeho toho co nahlížíme reálně v životě jako takovém.  A potom není důvod se domnívat, že když mám pocit, že když mám víru docela maličkou, že to za nic nestojí.  Nenene. Ta podoba takovéto víry může mít charakter daleko trvalejší, daleko konkrétnější, daleko užitečnější,  i v tom slova smyslu, že se nestanete provokatéry, kteří spíš druhé odradí. Víte, člověk si může někdy říct: "Já mu závidím tomu člověku, on je takový hr."  Ale to může také odradit. To může působit jako červený hadr na býka. To také není v pořádku.  Víte i tyhle ty věci nahlížet docela reálně je fajn a pojďme na to konkrétně a tím také dnes zakončíme.  Církev dnes hledá možnosti, jak nově začít. Co dělat, co vymyslet. Jak se světu znovu připomenout, jak zmobilizovat ten život Božího lidu. Jak nabízet evangelium, jak hlásat, jak zvěstovat, jakými možnostmi, jakými způsoby, jakými prostředky, jakými technickými a technologickými možnostmi.  Těch nápadů může být tisíc. Ale začít od přirozenosti, od normálnosti, od mála, je možná daleko důležitější a účinnější než prostě se nechat zaplavit různými cancoury a papíry a metodikami, z biskupství toho chodí do aleluja, všelikého, ale málo co je k užití a  použití. Jak na to jít prakticky, jak zvěstovat, jak nést Krista světu a lidem ve svém okolí. Já jsem to dlouho nevěděl.  Mě nikdy nebyl blízký takový ten jehovistický styl. Tak jako chodit, šmejdit, klepat, nabízet, ukazovat...já nevím. Ale pomohla mě odpověď najít poslední sloka písně 410. Možná ji také v době velikonoční ve vaší diecézi zpíváte - Aleluja, církev zpívá. Tam se krásně v poslední sloce říká: "Dnešní svět o tobě neví, jak tě Pane představím, líp než ústy, víc než slovy celým žitím svým.  Tady je rada, tady je cesta, tady je síla, tady je racio, tady je kouzlo, to jsme my.  Celým žitím svým. Nežvanit, nemluvit, nevybavovat se.  A myslím, že každý na svém úseku budeme mít co dělat. Jak začít? Pozdravem.   Četli jsme dnes nádherný fragment mariánského evangelia a všimněte si, jak Maria svou naprostou přirozeností vstupuje do domu Alžběty a pozdraví tak, že Alžběta z něho ucítí veletok naděje a balzám veškeré útěchy.  Jak je důležité, aby si Boží lid dával na podobě pozdravu. Pozdrav je vstupní branou jakékoli komunikace.  Pozdravem člověka vedle sebe zabijete nebo dorazíte. A nebo ho pozvednete na nohy a dodáte mu eifer.  Nikdy nevíte koho vám Pán Bůh pošle do cesty, dejte si záležet na tom, jak zdravíte lidi kolem sebe. Neříkám tak nějak teatrálně, okatě, dávat zájem tak najevo. Ale s takovým cíleným konkrétním zájmem o osobu, který vám jde do cesty.  Panna Maria, když tím zakončíme, mohla do toho domku vtrhnout unavená, naštvaná, deprimovaná, to co měla na svých bedrech, to co zažila, to co zkusila, hodně by se o tom dalo vyprávět.  Měla mít tisíc a jeden důvod být naštvaná. Teď tam vlítla - čau, a udělat, aby Alžbětě došlo, že nemá svůj den. Ne, uprostřed svých traumat, svých těžkostí, náročností, okolností, všeho čím si procházela, pozdravila tak, že Alžběta řekne: "To ti je zvláštní, jakmile se tvůj pozdrav dotkl mých uší, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Moc vás o to prosím, bratři a sestry, chcete-li kvalitně světu zvěstovat evangelium, chcete-li lidem dopřát  dotek Boží blízkosti a vůni esenci nebes učme si hezky zdravit. Aby člověk, který se s vámi setká mohl říct: " To ti je zvláštní, jakmile se tvůj pozdrav dotkl mých uší, něco se živě a radostně pohnulo v mém nitru. Tím by měl být charakteristický Boží lid. O to víc Boží lid Moravy, Boží lid brněnské diecéze.  Ze srdce vám to přeju, ze srdce se za to dnes chci modlit. A těším se, že vaše společenství a jednotlivé farnosti ve kterých bydlíte, žijete a z kterých přicházíte budou charakteristické.  Takovým raciem, takovou praktičností, takovou konkrétností, která by nám měla být vlastní. Dej Bůh, na přímluvu té, která uměla zdravit ze všech nejlépe. Pomodleme se přímluvy:

Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ a díky dalším darům jsme darovali 53 000 Kč na provoz televize NOE, v tom byly i osobní dary předané přímo. 

  4  kardinál Duka

Představení hlavního celebranta poutě NJ v Bohdalově Mons. Dominika kardinála Duky, OP, emeritního pražského arcibiskupa.    Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště (zdroj: Wikipedia): Dominik kardinál Duka (občanským jménem Jaroslav Václav Duka; * 26.4.1943 Hradec Králové je vysoký církevní hodnostář, dominikán, v letech 2010–2022 36. arcibiskup pražský, 24. primas Čech a kardinál.  Dne 22. června 1970 přijal kněžské svěcení. V roce 1986 byl jmenován provinciálem dominikánů  (1986–1998), následně se stal 24. biskupem královéhradeckým (1998–2010).  V dubnu 2010 byl zvolen za předsedu ČBK. Papež Benedikt jej při papežské konsistoři konané dne 18. února 2012 v Římě jmenoval kardinálem. Jeho doživotním titulárním kostelem je kostel sv. Marcelina a Petra v Lateránu.   

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?    Moji rodiče mě učili především svým osobním příkladem, výchovou, vyprávěním základním vztahům, pilířům našeho života, víře, která nikdy nezklame. Naději, která nikdy neumírá. A lásce. Ta se nedá naučit nazpaměť. Ta se žije. Lásce k Bohu, vlasti, církvi. To je láska k rodičům. To je láska k domovu

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?   Kněžské povolání si nikdo nevymyslí. Kněžské povolání Vám nikdo nemůže vštípit. A není zde účinná žádná reklama. To Bůh osloví sám, Boží slovo, hebrejsky dábar. To není zvuk. To je událost. To se stane. Jak říkají proroci. A to se stalo o jedné malé pobožnosti, kdy kázání bylo o knězi, který chce opustit své povolání a stát se bankovním úředníkem (fakticky to byla narážka na kněze Isidora Zahradníka, strahovského premonstráta, který spolu se spisovatelem Aloisem Jiráskem 28. října 1918 vyhlásili československý stát. Zklamán, že neobdržel vysoký úřad, odchází a umírá jako bankovní úředník ve Vídni). Myslím, že to je i varování pro některé kněze, kteří opustí své povolání, v domnění, že se vydali na šťastnou cestu. Moje celoživotní zkušenost, ale i četba řady knih, dokonce i kněžských románů, vypráví a tvrdí pravý opak.   Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem?

Odpověď na otázku, kdo byl mým vzorem je na celé stránky. Byli to kněží padesátých let, kteří byli solidární s našimi rodiči, především s otcem, spolu s ním byli vězněni a perzekuováni. Z hlediska kněžské formace bych měl uvést alespoň 2 jména. P. Metoděj Habáň, Mons. Josef Poul (rodák z Radostína nad Oslavou) a později primasové Mindszenty, Beran a Wyszynski. Arcibiskup Otčenášek …   Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?   Je to věrnost, která je stále oživovaná slavením eucharistie, modlitbou liturgie hodin, četbou a studiem Písma svatého, kdy evangelia naplněná proroctvím jsou tou nejhlubší studnicí duchovního života, ale i inspirací a stálou výzvou k věrnosti.    Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?  Má-li vzrůstat víra v naší zemi, je potřeba, aby naši věřící, na prvním musím dát matku, pak otce, ale i starší sourozence a přátele, aby hleděli na život očima víry. Ona dává smysl našemu životu. Z ní vyrůstá naděje, která nám nedá propadnout depresi a rezignaci. Zkušenost života s Bohem, zkušenost s Kristem v eucharistii a rozumná obezřetnost Vám nedovolí zradit. Jidáš, jakási hypostáze zrady v tom nejširším slova smyslu, byla a je pro mne tou nejstrašnější výhružkou pekla.    Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě?   Jako důchodci, ale církevně se nepoužívá tohoto termínu, nazývá nás emeritními, tedy, kteří si zaslouží určitě uvolnění, mi dává možnost trochu větší svobody prožívat tajemství kněžství, duchovních přátelství, ale také větší čas modlit se spolu s Biblí.    Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky na pouti NJ v Bohdalově? (ze sbírky se hradí nutná režie, co zbude, tak se pošle tam, kam určí hlavní celebrant) Odpověď nechávám na Mons. Janovi a jáhnu Ladislavovi – a ti ji určují na pomoc početným rodinám při poutích, aby díky dobrodincům to nemuseli platit jejich rodiče.

Kde vás nejvíc „tlačí boty“?     Boty mě skutečně tlačí, protože ve stáří nehty přinášejí klopoty, ale vím, že se ptáte na něco jiného. Co mě bolí a co mi dělá starost je nedostatek náboženské výchovy a výuky jednak v raném dětství a v prvních školních letech. Zanedbávání výuky ve vyšších ročnících a na středních školách. A to je také důsledek nedostatku studentů a studentek na teologických fakultách, ale i nedostatek bohoslovců v kněžských seminářích. Podílí se na tom také velmi často naše špatná a stěžovací nálada, která nám nedovoluje vidět krásu Kristovy církve. To není náš podnik. To je Jeho dílo. Zaplacené Jeho krví, vyrostlé z Jeho lásky.

Na co se nejvíc těšíte?    Protože jsem vstoupil do devadesátého desetiletí, pak musím svůj zrak více soustřeďovat na cíl mé cesty. A to je ten, pro kterého jsem žil a jemuž jsem sloužil. Doufám, že Panna Maria a moji křestní a biřmovací patroni na mě nezapomínají.

Co Vám udělalo v poslední době radost?   Moji největší radostí byly letošní Velikonoce a to v liturgii hodin, nádherná lekce a její přečtení, při ranní hodině čtení a liturgie velikonoční vigilie, kdy jsem mohl jako koncelebrant v klidu, v mnohem větším klidu prožít celý běh této náročné bohoslužby.     Co je pro rodiny podstatné co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?   Pro rodinu, dnešní rodinu, nejdůležitější je věrnost. Z věrnosti manželů, vyrůstá i věrnost dětí. A mýlí se ti, kteří se domnívají, že bez věrnosti může existovat láska. A církev, především my kněží, řeholníci a řeholnice, máme zpytovat svědomí na kolik o této věrnosti podáváme svědectví. Krize současné církve má mnoho podob, ale tou nejhorší metlou stala se nevěrnost těch, kteří po koncilu zradili své přísahy, své sliby a často zbaběle utekli. Ale Bůh mi dal v životě poznat věrná manželství, věrnost prožívanou ve statečnosti a také v radosti. Rovněž tak jsem mohl poznat věrné biskupy, kněze, řeholníky i řeholnice. A díky této věrnosti mohu se v životě radovat a nepodléhat zapšklosti.

Promluva J.E. Dominika kardinála Duky OP při pouti Nový Jeruzalém v Bohdalově:

Drazí přátelé, pod touto klenbou bude mše svatá, tak jako v katedrále svatého Víta, po včerejším Navális, té velké, lidové, slavnostní pouti, jsou slouženy mše svaté u hlavního, ale také u nejkrásnějšího oltáře, který na Pražském hradě je. To je náhrobek, sarkofág svatého Jana Nepomuckého. Víme, že je to světec, který několikrát – a můžeme  říct – dodnes je určitým bodem sváru a sporu, protože mnohé věci jsou mu vytýkány, mnohé věci z jeho života jsou popírány a někdy i nejrůznějším způsobem přemalovávány. Nebyl jenom jeden film o svatém Janu Nepomuckém, který se snažil nám přiblížit tyto události. Jsou i filmy, které vlastně mají sehrát svoji roli s jeho protipólem, který ve skutečnosti nikdy jeho protipólem nebyl. A to je mistr Jan Hus. Mají stejné jméno, to je pravda. Oba byli rektory. Jeden byl rektorem v Padově na nejslavnější právnické universitě tehdejšího světa, druhý byl rektorem Karlovy university. Ale nepleťme se: rektor Karlovy university byl vlastně předseda studentského senátu, nikoli ten, kdo řídil universitu. Universitu řídil velký kancléř, kterým byl pražský arcibiskup. V době tohoto sporu jím byl Jan z Jenštejna, jehož texty jsme dnes četli v hodince čtení (denní modlitba církve pro kněze) a mohli jsme si přitom uvědomit, jak hluboce se mu zaryla do duše – jednak podlá mučednická, mučící aparatura, která zbavila Jana Nepomuckého života, ale také selhání jeho kolegů, pánů kanovníků. Jak víte, ti všichni podepsali, že se nic nestalo. Takže svatý Jan Nepomucký je jistým způsobem modelem i výzvou pro život Církve, ale i pro život našeho národa. Proto je hlavním patronem České země. Oč vlastně šlo v tomto sporu? Můžeme říci, že i modlitba, kterou se modlíme je trochu nepřesná. Hájil práva Církve, protože na rozdíl mezi Moravou a Čechami, postavení olomouckého biskupa či pražského biskupa nebylo rovnocenné. Olomoučtí biskupové, později arcibiskupové, byli velmi často pány Moravy. Byli většinou z vládnoucí dynastie. Byli to Přemyslovci, byli to Habsburkové, čili oni mohli vystupovat úplně v jiné roli. Praha měla tu nevýhodu, že Pražský biskup či Pražský arcibiskup byl ve stínu knížete či ve stínu krále. A kníže či král si pamatoval, jak to bylo úplně na začátku. Takže kníže Bedřich mohl říci o svém bratru biskupovi Jaromírovi: „To je kaplan můj.“ No to víte, že ten na to zareagoval trochu jinak (než kaplan). Tento zápas zde byl. A musíme říci, že tento zápas se promítal i do života otce vlasti Karla IV. I on se dostal do sporu s Arnoštem z Pardubic. Proč? Byla to hádka o korunovaci, kde Arnošt namítal, že Václav je ještě příliš malý na to, aby byl korunován. Ale jak víme, v rodinách bývalo několik generací sourozenců, kteří neměli stejnou matku. Tak tomu bylo mezi Václavem IV. a Zikmundem. Karel chtěl uhájit prioritu svého syna Václava. Byl to už druhý syn se jménem Václav. Ten první zemřel velice brzy, ale Alžběta Pomořanská chtěla prosadit svého syna Zikmunda. Musíme říci, že Václavovi IV. maminka v životě chyběla, proto také nikdy nedokázal vládnout. A to platí dodnes: kdo neumí vládnout, stává se panovačným. A to hrozí vládám i dnes. V Praze, v Bratislavě, v Berlíně a kdekoli jinde. Proto jim to vládnutí v současné době nejde. A pak se vydávají stále předpisy a předpisy, které nikdo nerespektuje, protože si už nikdo nepamatuje, kolik jich je. Naše předpisy, zákonné předpisy, těch bude za posledních 35 let ke dvěma stům tisícům. Muže je jednotlivý advokát znát? To by musel u počítače sedět několik hodin. Tento problém hraje také roli v životě svatého Jana Nepomuckého. Spor byl vážný. Král Václav – dvakrát ho pražští měšťané zavřeli, protože ho našli v ne úplně dobrém stavu. Dnes bychom řekli, že ho dali na záchytku. To jsou skutečnosti, které si musíme říci, když kritizujeme současné vládce, že ani ti králové, ani ta knížata – nebyli vždycky vzorem. Měli k tomu větší předpoklady, ale ne vždy je využili. Dojde ke sporu zásadnímu. V Praze, můžeme říci v celé Církvi, probíhá úsilí o reformu. A je to reforma, která se má dotknout i organizační struktury. V našich zemích probíhala i reforma práva. To právo se týkalo především vás žen. Protože, když zemřel sedlák, tak manželka nemohla plně dědit, ale místní pán dostával velký podíl. A tak to šlo nahoru, až do těch královských vrstev. Celá řada právníků, a především svatý Jan Nepomucký, který byl v té době právním expertem, řekli NE, podle římského práva, ale také podle Bible:  dcery Jobovy dědily, tam byl ten zlom, na který navazovali. To jsou skutečnosti, které se pak promítly do příběhu, kdy královna Žofie se radí – ona to byla a nebyla zpověď, spíše porada. Václav IV. se dostal do situace, kdy už nebylo kde brát peníze. A tak přišel na nápad: my se rozvedeme - i tehdy se to tak dělalo, i když to nebylo dovoleno. Vytvořili proces, nakonec víme, že tak vznikla anglikánská církev, kdy to soud schválil. A vybral si bohatou nevěstu – aragonskou princeznu. To byl důvod toho sporu. Jistě do toho potom vstoupil i spor, že Václav IV., tak jako jeho mnozí předchůdci, si vybral duchovního, který za moc nestál a patřil do jeho dvora a toho chtěl udělat novým biskupem v Kladrubech. Kapitula v Kladrubech však nečekala a zvolila opata, svatý Jan to potvrdil a bylo rozhodnuto. Tak došlo ke střetu, který my známe. To, že nám pak někteří chtěli namluvit, jak se stýkal mistr Jan Hus s královnou Žofií, především v tom trojdílném televizním filmu Jan Hus z roku 2015, prosím vás, to berte jako romantickou pohádku. V tom filmu byla i velká úlitba: nedávno slavila své devadesátiny paní Kantůrková, autorka předlohy – a ten film měl být jakýmsi zadostučiněním vůči dominikánům, takže tam vsunula dominikána, který prý mistra Jana Husa vyzpovídal před smrtí. Ve skutečnosti to byl kamaldulský mnich, který tím z něho sňal církevní tresty. Ti dva Janové spolu skutečně nezápasili a nikdy, ani v historii nedocházelo k určitým průnikům. Jedna věc je pravdivá, že na všech obrazech a sochách je Jan – Nepomucký i Hus – zobrazován podle podoby Jana Sarkandra. Když totiž mělo dojít v barokní době, v 18. století, k společnému svatořečení dvou mučedníků zpovědního tajemství, podoba Jana Nepomuckého nebyla už známa. Tak vznikl obraz štíhlého a zarostlého kněze s bradou, přičemž na evangelické straně byl ovlivněn i podobou reformátora Kalvína. Hus i Nepomuk se trochu podobali, byli menší. Rozdíl byl ten, že svatý Jan Nepomucký byl velmi drobný, ale mistr Jan Hus by se mohl v robustnosti rovnat se mnou. Ani jeden z nich neměl vousy, nechci nikoho ponižovat. Hus též usiloval o reformu, ale jinou. Byl to velký filosofický spor, který se nazývá spor realismu a nominalismu. Řeknu to současným příkladem: nemohu ze soužití dvou mužů udělat manželství, protože etymologie mně říká, že man a žena je manželství. Partnerství to být může, ale ne manželství. Pak ještě ta chytristika některých politických stran – a tady budu zlý – i naše křesťanské strany si vymyslí – nebude to manželství pro všechny, ale bude to partnerství pro všechny. A pak udělají manželství jako v Sovětském svazu za Lenina – žijeme spolu razítko, nežijeme spolu razítko – rozvod. A pak byly plné ulice bezprizorních dětí. A zachraňovalo se to tím, že soudruh Makarenko vymyslel polepšovny. Já k tomu mohu přidat zkušenost z vlastní rodiny, protože tatínek na Mírově četl Makarenka, protože tam nebylo v té věznic co čísti. A to už byl volnější režim po smrti Stalina. Když se pak dostavil na rodičovské sdružení a soudruh inspektor je tam poučoval, že mají číst Makarenka a podle toho nás mají vychovávat - dnes by to byl návod na zneužívání dětí: rákoska a podobně, tatínek se ho zeptal: „A četl jste toho Makarenka?“ Omluvil se a odešel. Ano, proč jsem do toho i tento bod dal? To byl spor mistra Jana Husa, který by se postavil proti všem těm, kteří se na něj dnes odvolávají. Karlova universita - filosofická fakulta i Karolinum - by měly jeho sochu sundat, protože to, co dělají, je proti jeho zásadám. Mimochodem mistr Jan Hus vůbec nezaváděl utrakvismus. Zde byla ještě jedna velká reforma manželství, které nebyl stoupencem. A to byla ta reforma, kterou přinesl dominikán ze Zvole (v Holandsku), rodiště mistra Kempenského, přes Bratislavu, která změnila pohled na manželství, který byl zatížen neoplatonismem. Tento filosofický směr měl stálý pocit, že v manželství a manželském životě musí být všechno jinak. Že v manželství je jakýsi odlesk dědičného hříchu. Tito muži dokázali, že Platón učil, že hmota poškozuje. Ale v Bibli je lidské tělo a vztah muže a ženy povýšeno na Boží dílo. Ale na toto téma nikdy ti dva nehovořili. To jsou skutečnosti. Rovněž mistr Jan Hus nezrušil celibát. A utrakvističtí kněží - ti podobojí - žili v celibátu. A můžeme říci, že po celou tu dobu jsme u nás měli v Církvi dvě křídla, tak jak to mají dodnes anglikáni (High Church a Low Church, doslova Vysoká a Nízká církev), rozdíl byl v tom, že v Praze byla horní a dolní konzistoř. Horní byla u katedrály sv. Víta, dolní u Týnského chrámu a diskuse, kterou vedli na téma přijímání podjednou a podobojí, byla diskuse, která vyrostla z misie cyrilometodějské. V naší zemi se až do IV. Lateránského koncilu křížil východní a západní ritus. To spočívalo v tom, že když se křtily malé děti, tak byly pokřtěny, biřmovány a podávalo se jim svaté přijímání. Při korunovačních obřadech to zůstalo až do konce. Při poslední korunovaci Ferdinand V. přijímal s královnou podobojí. A to nejen u nás, ale i ve Francii. To jsou určité skutečnosti. Tak jako dnes máme ty, kteří říkají – lepší byl ten starý ritus než ten nový. Tak to bylo i tehdy – jedni říkali – bylo lepší to co bylo, jiní říkali, že lepši je to, co je teď. Když utrakvisté uznali, že je to dobré a spásonosné, ale netrvali na tom, že to tak musí nutně být, tak je papež uznával. Pak se zase rozkmotřili a částečně z tohoto důvodu byly křížové výpravy, ale jen částečně. Proč jsem tak zhusta zabrousil do historie? Protože si to svatý Jan Nepomucký zaslouží. Protože ty jeho slavnosti – Navális – byly záchranou našeho českého jazyka, naší kultury, naší samostatnosti. Protože Praha se stotisíci poutníky se proměnila v česky mluvící město, český zpěv, česká mentalita hrála svoji roli. Při svatojánských slavnostech se pokládaly základní kameny k Národnímu divadlu. Při svatojánských slavnostech se pořádal panslovanský sjezd na Žofíně. Ale také by nebylo Československa, protože svatojánské slavnosti v Clevelandu v roce 1915 přinášejí deklaraci o společném státu – pozor – Slováků, Čechů a Rusínů. Hlavní postavou nebyl tehdy T.G. Masaryk v Americe, ale slovenský kněz Josef Murgaš, vynálezce bezdrátové telegrafie – s dalším vynálezcem Nikolou Teslou o sobě nevěděli. A na jeho vysílací aparaturu se přijel podívat president Theodor Roosevelt, strýc toho presidenta z druhé světové války Franklina Roosevelta. 1916 – na svatováclavských oslavách v Chicagu – znovu, ale tam je to pořadí jiné: Češi, Slováci, Rusíni. Pak přišla Pittsburská smlouva – z 30. 5. 1918 – zase na svatojánské slavnosti, ale tam už byla autonomie Slovenska. Československý stát se slovenskou autonomií. Až v roce 1918 přišla Washingtonská deklarace, která už nic nechtěla vědět o autonomii a z poloviny – ať se na mě nikdo nezlobí – nadává na Habsburky. Jim však vděčíme za to, že jsme se stali moderním státem, který měl svůj rozvoj. Každý stát má svoje chyby, ale toto řešení bylo jediné, protože jinak by si nás vzal Berlín a nevím, kdo by si vzal Slovensko. Proč toto připomínám? Abychom si uvědomili, jak je důležité udržování těchto tradic. Jsou to tradice zcela jistě duchovní, náboženské, ale i společenskopolitické. Z nich vyrostl náš národ – od křtu svaté Ludmily a Bořivoje až do dnešních dní. Jestliže je škrtneme, je to stejná chyba jako, když řekneme, že manželství je nic, že manželství je pro všechny. Budeme dávat lidská práva – tak jako španělský parlament – opicím. Nevím, jak to dělají s řidičským průkazem. Prohlášení parlamentu může být na této rovině. Mohli bychom hledat i naše různá prohlášení, třeba i onoho ústavního soudu, který nás – bratři muži – strašně ohrožuje, protože prý můžeme rodit děti. A jestliže někdo s námi ten proces udělá, tak doktor Mengele byl ještě velice realistický a milosrdný – dělám si legraci. Ano, tady je třeba si uvědomit, že naše chrámy jsou místem bohoslužby, ale jsou také místem rozumného myšlení. Víte, že my v Praze uctíváme relikvii jazyka svatého Jana Nepomuckého. Tak to prohlásili tehdejší lékaři  v době jeho svatořečení, dnešní prohlašují – ne, je to část mozkové kůry. Tím nám svatý Jan říká, že naše víra bez rozumu nemůže existovat. A to je ta krásná encyklika svatého Jana Pavla II. - Velkého – Víra a rozum, dva sloupy, na kterých stavíme naši víru. V rodinách, od dětství až do stáří a smrti. AMEN. Svatý Jene Nepomucký – oroduj za nás!

  5  karmelitán o. Cyril Vojtěch Kodet

Představení hlavního celebranta  poutě NJ v Bohdalově, kterým je  P. Vojtěch Kodet ThD. OCarm.   Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště

Narodil jsem se v roce 1956 v Malém Beranově, okr. Jihlava. Po studiu sedmiletého gymnázia v Jihlavě jsem vystudoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po čtvrtém ročníku studia teologie jsem byl povolán k výkonu dvouleté základní vojenské služby u železničního vojska v Bohumíně a v Plzni. Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 1982 v Brně.

Již v prvních letech studia teologie jsem se setkal s Řádem karmelitánů, který v té době působil v podzemí. V roce 1976 jsem vstoupil do noviciátu tohoto řádu. Slavné sliby v této řeholní rodině jsem složil tajně v roce 1988.

V období totality jsem působil jako kaplan v Pozořicích, Jedovnicích, v Brně-Zábrdovicích a ve Velkém Meziříčí. V roce 1988 jsem byl ustanoven farářem ve farnostech Biskupice a Radkovice u Hrotovic. Po pádu totalitního režimu jsem se stal v roce 1990 farářem Kostelním Vydří a převorem kláštera karmelitánů.

Od roku 2000 jsem studoval spirituální teologii v Římě. V letech 2003 až 2012 jsem byl představeným Řádu bratří karmelitánů v České republice. Od té doby sídlím v komunitě bratří karmelitánů v Praze-Liboci.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? 

Především životu s Bohem a lásce mezi sebou navzájem, také odvaze a skromnosti.    

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?

Příklady jiných kněží. Vlastní povolání jsem ale prožil v osobní rovině s Pánem.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem?

Těch kněží bylo víc, ale největší vliv na mě měl karmelitán P. Metoděj Minařík.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?

Zvěstování evangelia a službu Božímu milosrdenství skrze zprostředkování odpuštění, uzdravení a osvobození.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?

Sám žít svoji víru a lásku ke Kristu tak, aby zapaloval ostatní.

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě?

Za velmi důležité považuji úplné vydání se Ježíši, poslušnost Božímu vůli skrze Slovo Boží a vedení Duchem svatým.

Mohl byste nám  přiblížit úmysl sbírky na pouti NJ v Bohdalově? 

Rád bych vybrané peníze použil pro potřebné a chudé lidi ve svém okolí.

Na co se nejvíc těšíte? 

Až uvidím Boha tváří tvář.

Co Vám udělalo v poslední době radost?

Radost mi dělá, když vidím, jak se lidé otevírají lásce Boží a zakoušejí její dotek.

Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?

Dnes je důležité, možná víc než kdy jindy, rodiny chránit před vlivem světa, povzbuzovat rodiče a pomáhat jim, jak v rovině duchovní tak praktické.