2. až 4. článek víry

2. článek víry "VĚŘÍM I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO" --- 3. čl. víry: "JEŽÍŠ KRISTUS BYL POČAT Z DUCHA SVATÉHO A NARODIL SE Z MARIE PANNY" ---- 4. čl. víry: "JEŽÍŠ KRISTUS TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN, ZEMŘEL A BYL POHŘBEN"   

Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům:

"Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny" (Gal 4,4-5).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím .......

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,

 který se zrodil z Otce přede všemi věky:

 Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,

 zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:

 skrze něho všechno je stvořeno.

Bůh je neviditelný, nelze si ho ohmatat, proto mnozí odmítají všechno, co je spojené s vírou a dokonce pyšně křičí: Jáááá věřím jenom tomu, co vidím. Úplně zapomenou, že člověk, který už něco uviděl, tomu vlastně věřit nemůže právě proto, že už to vidí.

Přitom je tolik věcí, které si nemůžeme ohmatat ani přesně prohlédnout a přitom skutečně jsou, jak to ukazuje

příběh s názvem IDEÁL

Mudrc učil, že není možné žít bez ideálu, cíle a vysněné představy. Když chtěl vysvětlit jednomu neohroženému mladíkovi nezbytnost vysněné představy, ukázal na modravou linii horizontu a řekl mu: „Až tam musíš dojít. To je tvůj cíl!"  Mladík vyskočil a rychle vyrazil. Dospěl k prvním kopcům, ale modravá linie se posunula za hřeben hor. Mladík se znovu vydal na cestu, ale modravá linie byla za horami na konci rozlehlé roviny. Zklamaně se vrátil k mudrci. „Jak pokročím o deset kroků, horizont se posune o deset kroků dál. Cesta je sice dlouhá, ale já tam nedojdu."  „Ano, správně!"  „ K čemu je tedy dobrá vysněná představa?"  „Abychom kráčeli dopředu." 

Dodatek:

Pán Ježíš není vysněná představa, v něm se neviditelný Bůh stal člověkem, se vším všudy i s plenkami, které Ježíšek potřeboval, i se slinami, když na něho plivali, i s krvavými ranami, když za nás trpěl. Proto nejsme snílci, díky tomu, že Pán Ježíš - Boží Syn, přijal skutečné lidské tělo, jak vyznáváme v 2. článku víry: "VĚŘÍM I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO"

Katechismus katolické církve nám říká:

452

Jméno "Ježíš" znamená "Bůh zachraňuje". Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno "Ježíš", "neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů" (Mt 1,21): "Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12).

453

Jméno "Kristus" znamená "Pomazaný", "Mesiáš". Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho obdařil Duchem svatým a mocí" (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít, "to, v co doufá Izrael" (Sk 28,20).

454

Jméno "Boží Syn" znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je podmínkou k tomu být křesťanem.

455

Jméno "Pán" znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána, znamená věřit v jeho božství. "Nikdo nemůže říci 'Ježíš je Pán', než v Duchu svatém" (1 Kor 12,3).

Kněží z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Do diáře se vejde mnoho akcí, snadno se píšou, ale někdy je obtížné je také uskutečnit. Co si naplánuji na hodinu, trvá dvě, když mám za dvě hodiny napsat článek, nic mě nenapadá a ve chvíli, kdy bych měl hotový text odeslat, nemám ani řádek, a k tomu se nahrnou neplánované návštěvy, telefonáty nebo pohřby. Někdy už je toho tolik, že pořád něco dělám a nemám čas se zastavit, srovnat si všechno v hlavě a probrat to s Nejvyšším nadřízeným. Dělám vše jaksi mechanicky a nemám čas to prožívat, radovat se z podařeného a hledat, jak napravit nepodařené.

Před několika lety jsem si začal klást otázku, jestli jsem ještě věřící, nebo jen jako duchovní řemeslník uspokojuji náboženské potřeby věřících. Tehdy jsme byli s farníky na pouti na Lomečku. Byla tam zrovna nějaká sláva, plno lidí, mši venku před kostelem sloužil pan kardinál. Oblékal jsem se ke mši, ale kdosi mě poslal zpovídat na lavičku za kostelem. Myslel jsem, že stihnu i mši, ale kajícníků bylo tolik, že se to nepodařilo. Začalo pršet a déšť postupně nabýval na síle. Vytáhl jsem deštník a zpovídal dál. Poslední kajícník odešel půl hodiny po mši.

Teprve v té chvíli jsem si všiml, že stojím po kotníky ve vodě, která stékala do prohlubně vytvořené před lavičkou tisíci nohou odpočívajících poutníků. Během zpovídání jsem vůbec nevnímal, že mi teče do bot. Vylil jsem vodu, vyždímal ponožky, a domů jsem se vracel přesvědčen o tom, že to s tou mojí farářskou vírou není tak zlé, jak jsem si ještě ráno myslel.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

452

Jméno "Ježíš" znamená "Bůh zachraňuje". Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno "Ježíš", "neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů" (Mt 1,21): "Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12).

453

Jméno "Kristus" znamená "Pomazaný", "Mesiáš". Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho obdařil Duchem svatým a mocí" (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít, "to, v co doufá Izrael" (Sk 28,20).

454

Jméno "Boží Syn" znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je podmínkou k tomu být křesťanem.

455

Jméno "Pán" znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána, znamená věřit v jeho božství. "Nikdo nemůže říci 'Ježíš je Pán', než v Duchu svatém" (1 Kor 12,3).

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

3. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS BYL POČAT Z DUCHA SVATÉHO A NARODIL SE Z MARIE PANNY"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Lukáše:

"Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?" "Sestoupí na tebe Duch svatý" (Lk 1,34-35).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, ................. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.

 Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.

Spojit to Boží tedy neviditelné a s lidským tělem, které je viditelné, to je velice těžký úkol, to se nedá srovnat se studeným ohněm, který vymysleli cirkusáci, aby pak mohli předvádět, jak ochočená šelma skáče skrz hořící kruh. To vyžadovalo víc než nejlepší lidský důvtip, kterého je také zapotřebí, jak ukazuje příběh s názvem  SAMURAJ A RYBÁŘ

Jeden samuraj přijel k rybáři pro peníze, které mu dříve půjčil. Jelikož chudý rybář neměl čím zaplatit, uprchl a před samurajem, který byl známý svou zlou povahou, se snažil ukrýt. Když ho samuraj nenašel v domě, hledal ho po celé vsi. Byl stále zuřivější, neboť mu došlo, že se rybář před ním skrývá.

Před setměním jej nakonec našel na dně rokle. Rozzlobeně tasil meč a zakřičel: „Co mi povíš?"  Rybář odpověděl: „Než mě zabijete, rád bych vám něco řekl,"  pravil rybář pokorně. Samuraj na to: „Ty nevděčníku! Půjčil jsem ti peníze, když jsi je potřeboval, dal jsem ti rok na splacení dluhu, a ty se mi teď takto odměňuješ! Mluv, než si to rozmyslím."  „Je mi to líto,"  řekl rybář. „Chci jen říci, že jsem se zrovna naučil umění prázdné ruky a první příkaz je: Když ukážeš ruku, zadrž hněv; když ukážeš hněv, zadrž ruku. Samuraj zůstal zaraženě stát, když uslyšel ta slova z úst prostého rybáře. Zastrčil meč do pochvy a řekl: „Máš pravdu. Ale zapamatuj si, že se přesně za rok vrátím a bylo by lépe, kdybys měl peníze."  Potom odjel.

Domů se vrátil už za noci. A jak bylo jeho zvykem, chystal jako vždycky přede dveřmi zavolat „Tak už jsem zpátky." Vtom si všiml pruhu světla vycházejícího z jeho pokoje. Zaostřil zrak a spatřil svou spící ženu a vedle ní nejasný obrys jiné osoby. Uvědomil si, užaslý a plný zlosti, že je to postava samuraje!

Uchopil meč a potichu se plížil ke dveřím ložnice. Zvedl meč a chystal se zaútočit, když si vzpomněl na rybářova slova: Když ukážeš ruku, zadrž hněv; když ukážeš hněv, zadrž ruku.

 Vrátil se ke vchodu do domu a nahlas řekl: „Tak už jsem zpátky."  Manželka vstala, otevřela dveře a vyběhla mu naproti spolu se samurajovou matkou oblečenou do pánských šatů. Oblékla si samurajský oděv, aby v době jeho nepřítomnosti zaplašila případné útočníky.

Rok, který dostal rybář na splacení dluhu, uběhl rychle. Samuraj opět podnikl dlouhou cestu. Rybář ho již čekal. Jakmile samuraje zahlédl, vyběhl mu vstříc a řekl: „Prožil jsem dobrý rok. Tady vracím, co vám dlužím, a navíc i s úroky. Ani nevím, jak vám poděkovat!"  Samuraj položil muži ruku na rameno a řekl: „Peníze si ponechej. Nic mi nedlužíš. Dlužníkem jsem já. Vděčím ti za život své ženy."

Dodatek:

Lidský duch vítězí nad hmotou, to je nám jasné. Boží duch, tedy Duch Svatý dokázal, že Panna Maria počala a porodila Božího Syna, že mu dala tělo, jak se modlíme ve 3. článku vyznání víry

Katechismus katolické církve nám říká:

479

V čase stanoveném Bohem se jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, to je Slovo a podstatný obraz Otce, vtělil: aniž by ztratil božskou přirozenost, přijal lidskou přirozenost.

 480

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jednotě své božské Osoby; proto je jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

481

Ježíš Kristus má dvě přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšené, nýbrž spojené v jediné Osobě Božího Syna.

482

Protože je Kristus pravý Bůh a pravý člověk, má lidskou rozumovou schopnost a vůli, dokonale sladěné a podřízené jeho božské rozumové schopnosti a jeho vůli, kterou má společnou s Otcem a Duchem svatým.

 509

Maria je opravdu "Matka Boží", protože je Matkou věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

563

Ať už jsme pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.

564

Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností Marie a Josefa, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.

567

Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. "Projevuje se lidem ve slovech, činech a přítomnosti Kristově". Církev je zárodek a počátek tohoto království. Jeho klíče jsou svěřeny Petrovi.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Při brigádách na odvlhčování jedovnického kostela nebylo výjimkou, že se v sobotu sešlo i padesát brigádníků! Ukočírovat takovou sílu k smysluplnému využití, bylo velmi těžké. Bylo nutné vytvořit partu lidí, kteří by byli vždy k dispozici, věděli co a jak se má dělat a vedli akci ke zdárnému konci. To se podařilo. Vydatně pomáhali studenti, učni, důchodci a za minimální mzdu odvedli práci, kterou by renomované firmy nikdy neodvedli. Měl jsem možnost být u většiny těchto akcí. Byl jsem potěšen a nadšen z lidí se kterými jsem se při nich setkal. Ať už to byli zmínění studenti z obcí z celé farnosti, anebo ostatní občané. Všichni chtěli pro farnost něco udělat! Samozřejmě, že to byli a jsou věřící lidé a bylo to znát! Co slíbili, udělali, když nemohli, omluvili se, spolehnutí takřka stoprocentní. Pro mě to bylo a je i nadále velká vzpruha a radost se s takovými lidmi setkávat a mám dojem potvrzený letitou zkušeností, že i pro ostatní parťáky je to stejné. Jsou to lidé zkušení - vyškolení životem, prací a praxí! To ale nebrání a nebránilo tomu, aby své obzory dále rozšiřovali. Naším hlavní školitelem v oblasti odvlhčování byl pan Žurek z Brna - Kohoutovic. Bohu díky. Tak mohli Karel, Luba, Fana, Franta, Míra, Olda, Lojza, Pepa a další, vykonat pro farnost jedovnickou farnost mnohé věci. Pracovali jsme v Jedovnicích, v Ostrově u Macochy, Senetářově, Vilémovicích, Kotvrdovicích, několikrát ve Křtinách, Lažánkách i v Babicích nad Svitavou. Takovou ojedinělou akcí, byla oprava střechy kostela a hospodářských stavení fary v Jedovnicích, které nám poničila vichřice v červnu ze soboty na neděli v roce 2010. Naštěstí Luba posbíral strhané plechy ještě nad ránem, část jsme jich měli v zásobě, stejně tak i náhradní „bobrovku". Dostali jsme od pana děkana dispens, telefony drnčely, a ještě v neděli byly střechy obou objektů generálně opraveny! Sešlo se nás sedmnáct včetně dvou žen a amatérských horolezců.

Každý z nás je jiný a přece se rádi vidíme. Jiný byl i Pepa H., který nás předešel na věčnost, nepraktický, bez mužské síly, ale spolehlivý! Vždycky nám srdce poskočilo, když se po pěší túře „Jakubem" takřka přesně v 7.00 hod. objevil za hřbitovní zdí u kostela.

Naší odměnou kromě toho „kalorného", které za práci dostáváme, je především to, že jsme se mohli setkávat, vidět se, mluvit spolu a třeba se i přátelsky pošťuchovat. Poznali jsme mnohé krásné lidi, poznali jsme krásy lidské práce i umění, které z objektů, na kterých jsme pracovali, vyzařovalo a kterým nesly a nesou dědictví našich předků.

Byl jsem nadšen spoluprací učňů a studentů z jedovnické farnosti. Po mých zkušenostech ze sportu, kdy jsem se po léta setkával s mladými kluky, kteří mluvou a chováním zrcadlili domácí výchovu, vlastně nevýchovu, to pro mě bylo pohlazení po duši.

Je nám už dost roků a nevíme jak dlouho nám zdraví dovolí v naší činnosti pokračovat. Ať tak či onak, už jsme byli obdarováni, těmi lidmi o kterých jsem se zmínil a kteří v sobě nesou ducha víry. Bohu díky. Naše poděkování patří i našim ženám, protože bez jejich pochopení bychom nemohli dělat vůbec nic.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

479

V čase stanoveném Bohem se jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, to je Slovo a podstatný obraz Otce, vtělil: aniž by ztratil božskou přirozenost, přijal lidskou přirozenost.

 480

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jednotě své božské Osoby; proto je jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

481

Ježíš Kristus má dvě přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšené, nýbrž spojené v jediné Osobě Božího Syna.

482

Protože je Kristus pravý Bůh a pravý člověk, má lidskou rozumovou schopnost a vůli, dokonale sladěné a podřízené jeho božské rozumové schopnosti a jeho vůli, kterou má společnou s Otcem a Duchem svatým.

509

Maria je opravdu "Matka Boží", protože je Matkou věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

563

Ať už jsme pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.

564

Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností Marie a Josefa, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.

567

Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. "Projevuje se lidem ve slovech, činech a přítomnosti Kristově". Církev je zárodek a počátek tohoto království. Jeho klíče jsou svěřeny Petrovi.

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry:

4. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN, ZEMŘEL A BYL POHŘBEN"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Marka a Matouše:

"Ježíš byl zavržen od starších, velekněží a zákoníků" (Mk 8,31), kteří ho vydali "pohanům", aby se mu "posmívali, zbičovali ho a ukřižovali" (Mt 20,19).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel a pohřben jest.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.

Asi víme, že mnoho lidí se nechce dívat na kříž. Nevěrci proto, že odmítají Boha a tím i toho, kterého on poslal. Jinověrci mají námitky trochu jiné: Proč máme mít před očima Boha trpícího, poníženého, ukřižovaného mezi zločinci. Rádi by viděli Boha jako nevyššího a nejmocnějšího. I když se nám to na první pohled nezdá, nejmocnější však nemusí být zrovna ten, kdo krutě vládne, protože nejmocnější je láska, jak ukazuje

příběh s názvem POLÉVKA

Ve velké samoobslužné restauraci si jedna starší paní vzala u pultu velkou misku polévky, postavila ji na tác a po zaplacení položila tác na volný stolek. Kabelku si pověsila na opěradlo židle, chystala se, že se posadí a ochutná kouřící a voňavou polévku, když tu si uvědomila, že si zapomněla vzít lžíci. Nechala všechno, jak bylo, a zamířila k pokladně, kde byly lžíce uložené.

Když se vrátila, s překvapením spatřila, že na jejím místě sedí mladý černoch, který klidně pojídá její polévku. Žena zůstala zaraženě stát a pak se s netajeným rozhořčením posadila na sousední židli. Lžíci, kterou držela v ruce, ponořila pod nosem vetřelce do misky s polévkou. Mladík se usmál a pokračoval v jídle. Žena nabrala jednu lžíci polévky a také mladík si vzal jednu. Žena si pomyslela: „To je ale drzost! Kdybych tak měla víc odvahy! Vyhnala bych ho. Vždyť by k nám tyhle přistěhovalce neměli pouštět!" 

A tak pokaždé, když si vzala lžíci polévky, si muž vedle ní, aniž by hnul brvou, nabral také. Pokračovali takhle až do chvíle, kdy v misce byl jen velmi malý zbytek polévky. Žena si pomyslela: „Teď chci opravdu vidět, co mi řekne, až bude polévka snědená."  Mladík jí nechal poslední lžíci. Potom se zvedl, zdvořile pozdravil a odešel.

Žena se podívala na židli. Její kabelka zmizela. Zloděj! Byl to prachobyčejný zloděj. Rozhlížela se kolem sebe oklamaná, rozhněvaná, v obličeji celá rudá. Ale po mladíkovi ani stopy.

A pak, jak se tak dívala kolem, se hněv změnil ve zmatek a hluboký pocit trapnosti. Na vedlejším stole spatřila misku s polévkou bez lžíce; polévka už byla vystydlá. Na opěradle židle visela kabelka, tak jak ji tam nechala. Jak se styděla, když pochopila, co provedla, když si spletla stůl. Vždyť mladík, který jedl stejnou polévku, jakou si přinesla ona, se s ní vlastně rozdělil. Necítil pobouření, nadřazenost, nebyl nervózní na rozdíl od ní, která se ve své raněné pýše zesměšnila. Vzal to po dobrém.

Dodatek:

Ten černoch to udělal opravdu jako Ježíš, který přemohl zlo dobrem. On to největší zlo hřích a jeho následek smrt, přemohl tím, že obětoval dobrovolně to největší dobro svůj život, když, jak vyznáváme ve 4. článku víry, že trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben."

Katechismus katolické církve nám říká:

619

" Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma" (1 Kor 15,3).

620

Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože "on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy" (1 Jan 4,10). "Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou" (2 Kor 5,19).

621

Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" (Lk 22,19).

622

V tomto spočívá Kristovo vykoupení: "přišel ... aby dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28), to je, aby miloval "své až do konce" (Jan 13,1), aby byli "vykoupeni" ... "ze svého prázdného způsobu života", jak ho "zdědili po předcích" (1 Petr 1,18).

623

Poslušností své lásky k Otci "až k smrti na kříži" (Fil 2,8), Ježíš splní své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.

629

Ježíš "měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny". Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.

630

Během Kristova pobytu v hrobě, jeho božská Osoba zůstávala spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě kvůli tomu mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Bylo mi už skoro 39 let, když jsem poznala, že budeme mít čtvrté dítě. Byl to docela šok a přiznám se, že jsem si už připadala dost stará na podobné „kousky" v uvozovkách. V mém životě bylo dost převratných situací, také dost zdravotních problémů, a další těhotenství znamenalo novou zátěž. Využila jsem možnosti být sama v kostele, klečela jsem v lavici a snažila se modlit. Podotýkám znovu, že jsem byla v kostele sama.

Dost zoufale jsem volala k Pánu: „To přece po mě nemůžeš chtít, podívej se, jak jsem stará!" A najednou se, vlevo za mnou, ozval hlas, který řekl jedinou větu: "A kolik bylo Alžbětě?"

Rázem jsem díky Boží milosti pochopila, že dítě i já jsme v Božích rukou, že On o všem ví, přeje si to, a postará se. A také se postaral. Celé těhotenství proběhlo bez nejmenších komplikací, a když se naše Kačenka narodila, prožívala jsem počtvrté okamžik absolutního štěstí. V hlavě mi sám od sebe naskočil žalm: Chválíme Tě, Pane, neboť jsou úžasná Tvoje díla...

Jenže po několika hodinách se velmi silným krvácením ukázalo, že mi při porodu pětikilového dítěte praskla děloha. Zdravotnický personál se rázem dal do pohybu. S úsměvem jsem se dívala, jak kmitají, a v duchu jsem si pořád zpívala. V jednom okamžiku se mě lékařka starostivě zeptala, jak se cítím, a když jsem jí s úsměvem od ucha k uchu řekla, že dobře, stoupla si až úplně ke mně, málem se svým nosem dotýkala mého, a řekla: „JAK TO? Tak velká ztráta krve, a vy máte tlak lepší než já, pulzy naprosto předpisové, krevní obraz ukázkový,

JAK TO??"

...jak to? Přece: úžasná jsou Tvoje dílaJ

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

619

" Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma" (1 Kor 15,3).

620

Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože "on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy" (1 Jan 4,10). "Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou" (2 Kor 5,19).

621

Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" (Lk 22,19).

622

V tomto spočívá Kristovo vykoupení: "přišel ... aby dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28), to je, aby miloval "své až do konce" (Jan 13,1), aby byli "vykoupeni" ... "ze svého prázdného způsobu života", jak ho "zdědili po předcích" (1 Petr 1,18).

623

Poslušností své lásky k Otci "až k smrti na kříži" (Fil 2,8), Ježíš splní své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.

629

Ježíš "měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny". Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.

630

Během Kristova pobytu v hrobě, jeho božská Osoba zůstávala spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě kvůli tomu mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení.

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry: