5. až 7. článek víry

5. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH"    --- 6. článek víry "JEŽÍŠ VSTOUPIL NA NEBESA, SEDÍ PO PRAVICI BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO"   ----    7. článek víry    "ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

"Odevzdal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písma, ukázal se Petrovi a potom Dvanácti" (1Kor 15,3-4).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.

Proti věku není léku, čas pomalu hlodá a hlodá a my jsme každý den smrti blíž a ani si to neuvědomujeme, jak dosti drsně ukazuje

příběh s názvem ŽÁBA

Jedna žába si vesele skákala mezi kameny a stvoly trávy až k svěžím listům leknínů. Přitom sledovala hmyzí pár, který s bzučením létal kolem, a skok za skokem se dostala až k ohradě vedle statku. V jednom rohu objevila zvědavá žába hrnec. Vyskočila na okraj a zjistila, že hrnec je plný chladné, průzračné vody. „Báječný bazén, a celý jen pro mě!" pomyslela si. Vrhla se do vody a vystřídala všechny plavecké styly, které dokonale ovládala. Pak se začala ve vodě rozjařeně a bezstarostně šplouchat. Po chvíli nějaká nevšímavá ruka zažehla pod hrncem oheň. Voda se pomaloučku začala zahřívat. Najednou byla vlažná. Žábě to bylo příjemné. „Pořád lepší a lepší! Je to vyhřívaný bazén,"  a plavala si dál. Teplota začala stoupat. Voda byla teplá, poněkud teplejší, než by se to žábě zamlouvalo, ale příliš se s tím nezabývala; hlavně proto, že teplo ji postupně zmáhalo a uspávalo. Voda teď byla opravdu teplá až horká. Žábě to začalo být nepříjemné, ale byla tak zemdlená a otupená, že to snášela. Snažila se přizpůsobit a nedělala nic. Teplota vody byla stále vyšší, stoupala a stoupala. Ne prudce, ale postupně. Nakonec se žába uvařila a zahynula (NIKOLIV ZEMŘELA, JAK JE PSÁNO V KNIZE, ODKUD JSEM TO VYPSAL), aniž se pokusila dostat ven z hrnce. Kdyby byla žába skočila do hrnce s vodou zahřátou na padesát stupňů, byla by se vymrštila a vyskočila ven spásným skokem hodným olympijského rekordu. A pak by si vesele skákala dál. Ale stejně by jednou její život dohasl.

Dodatek:

Každý lidský život také skončí, všichni zemřeme, to je jisté. Pán Ježíš zemřel, byl skutečně mrtvý, jak můžeme jednoduše vyložit složitou část 5. článku víry, že sestoupil do pekel. To bylo v pátek. A třetího dne, tedy prvního po sobotě, už ho zase potkali živého. A to obojí společně vyznáváme v 5. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

636

Výrazem "Ježíš sestoupil do pekel" vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, "který vládne smrti" (Žid 2,14).

637

Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých duší spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.

656

Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým a zároveň tajemně přesažná, poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.

657

Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo uniklo poutům smrti a rozkladu Boží mocí. Připravují učedníky na setkání se Zmrtvýchvstalým.

658

Kristus "prvorozený z mrtvých" (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Když byla moje maminka malá (narodila se v roce 1898), v té době ženy pracovaly na poli a braly si s sebou svoje děti. Většinou pracovaly známé ženy společně a při práci si povídaly. Například okopávaly brambory na políčku jedné z nich, potom u druhé a další. Děti si mezi tím společně hrály.

Jednou ženy pracovaly na poli mé babičky. Náhle se přihnala bouřka. Maminky řekly dětem, aby šly napřed, že si vše posbírají a také hned půjdou.

Na naše pole se dalo jít po úzké pěšince, ale také širokou vozovou cestou, která místy vedla hlubokým úvozem, po obou stranách porostlým keři. Mezi dětmi byla také moje maminka a její o dva roky starší sestra Josefa, které říkali Pepino a jiné děti. Pepina byla z dětí nejstarší. Naše pole začíná úzkou mezí, která se postupně rozšiřuje do velké šíře. Ženy pracovaly asi uprostřed pole.

Děti běžely vedle meze po pěšince a ženy vyšly později a šly po vozové cestě úvozem. Když byly děti asi uprostřed cesty mezi naším polem a silnicí, bouřka už byla nad hlavou, uslyšela Pepina hlas, který volal: „Pepino, Pepino!" Obrátila se a viděla ruku, která na ni kyne. Protože dětem velela jako nejstarší, řekla: „Počkejte tady, nikam nechoďte, já se musím vrátit, maminka mně volá" a rychle se vracela zpět. Když došla na pole, nikoho tam nenašla a tak se vracela zpět k dětem. Když k nim docházela, obešla ji hrůza, protože uhodil blesk do jednoho z kaštanů, které rostly poblíž silnice u rybníka. Kaštan se roztříštil a hořel.

Když to uviděly maminky, které šly úvozem, začaly naříkat o svoje děti, protože ty by měly být právě v těch místech. Se strachem se blížily k silnici a v místech, kde se pěšinka setkává s vozovou cestou, se setkaly s dětmi. To bylo radosti!

V těch místech, kde Pepina viděla ruku, která na ni kyne, vyrostl smrk, který tam nikdo nesázel a roste tam stále. V okolí žádný smrk nerostl a do lesa je to daleko.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

636

Výrazem "Ježíš sestoupil do pekel" vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, "který vládne smrti" (Žid 2,14).

637

Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých duší spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.

656

Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým a zároveň tajemně přesažná, poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.

657

Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo uniklo poutům smrti a rozkladu Boží mocí. Připravují učedníky na setkání se Zmrtvýchvstalým.

658

Kristus "prvorozený z mrtvých" (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla.

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

6. článek víry "JEŽÍŠ VSTOUPIL NA NEBESA, SEDÍ PO PRAVICI BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Marka:

"Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží" (Mk 16,19).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího:

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.

Jistě bychom i my rádi viděli na vlastní oči živého Pána Ježíše. Toto bylo dopřáno 12 apoštolům, všem učedníkům i ženám po dobu 40 dnů. Pak vstoupil na nebe a slíbil, že s námi bude. Zdá se nám těžké tomu uvěřit, protože mnohokrát už jsme dali na různé sliby a byli jsme zklamáni. Ono totiž není tak těžké oklamat lidi, jak ukazuje

příběh s názvem  OSLAVA NEDŮVĚRY

První školní den přinesl profesor do třídy velkou láhev. „Je naplněná parfémem," řekl studentům. „Chci změřit vnímání každého z vás. Jakmile ucítíte vůni parfému, zvedněte ruku."  Potom láhev otevřel. Za chvíli se zvedly dvě ruce. A pak pět, deset, třicet... Nakonec byly všechny ruce nahoře. „Pane profesore, můžu otevřít okno?"  zeptala se jedna studentka, které se z množství vůně zatočila hlava. Přidali se k ní další studenti. Těžká vůně vznášející se ve vzduchu začínala být pro všechny nesnesitelná. Potom profesor ukázal láhev postupně každému z nich. Byla plná vody.

Dodatek:

Pán Ježíš učil, pak trpěl a vytrval na kříži až do poslední kapky krve. Z lásky k Otci daroval všechno. Proto je po jeho pravici a proto mu my můžeme ve všem věřit.

Katechismus katolické církve nám říká:

665

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské vlády, odkud znovu přijde, ale kterou zatím ukrývá před zraky lidí.

666

Ježíš Kristus, Hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.

667

Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Když se mě překulila "padesátka", přišla jsem o práci, dostavily se nemoci a hlavně mě začaly pronásledovat myšlenky na blížící se stáří a smrt. Taky víra, která mě do té doby hodně dala, se počala kdesi ztrácet. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že když člověk jednou Boha pozná a pevně v něho věří, může se víra v Něho zase vytrácet. Byla jsem z toho nešťastná, dostavily se deprese. Zoufale jsem hledala Boží existenci v různých knihách.

Až jednou: šla jsem kolem knihovny a do oka mě padla knížka, kterou jsem ještě nikdy nečetla. Byly to "Myšlenky Anselma Grüna". Při jejím náhodném otevření jsem začala číst a nevěřila svým očím. „Bůh chce být Bohem neustále hledaným" a dál - že výkyvy ve víře jsou normální. Přečtené věty mě naplnily velkou radostí. Vždyť Bůh odpověděl na moje myšlenky. Znal je. Věděl o mně všechno.

Teď už opět mám svoji víru, Pevně věřím že Bůh, který zná všechny moje obavy a strachy mě provede cestou stáří i možných nemocí, dá mi sílu je nést a jednou spočinu v jeho náruči.

Bůh se dá poznat každému, kdo ho hledá a po něm touží.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

665

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské vlády, odkud znovu přijde, ale kterou zatím ukrývá před zraky lidí.

666

 Ježíš Kristus, Hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.

667

Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry:

7. článek víry "ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ"

Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Římanům:

"Vždyť právě proto Kristus zemřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými" (Řím 14,9).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který vstoupil na nebesa a ......

 odtud přijde soudit živé i mrtvé.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé

 a jeho království bude bez konce.

Dítě, které začne samostatně myslet, začne také posuzovat. Člověk pak posuzuje a soudí po celý život, a vypadá, že často velice rychle a skoro pořád špatně, jak ukazuje následující

příběh s názvem BATOH.

Jednoho svolal král zvířat všechny své poddané a řekl jim: „Chci, abyste byli šťastní a spokojení a žili v harmonii. Pokud má někdo z vás jakoukoliv stížnost, ať ji bez obav vyřkne a já ji okamžitě vyřeším."  Nikdo nic neříkal. Lev se tedy obrátil k opici: „A ty, jsi spokojená?"  „Jistě!"  odpověděla opice, „mým pokladem jsou moje čtyři tlapy a figura, jakou mi každý závidí. Důvody k závisti nemám žádné. V porovnání s ošklivým medvědem jsem nádherná. Ten si má na co stěžovat."  Ostatní zvířata uvažovala stejně jako opice, ale čekala, až si medvěd postěžuje. Ten si však nestěžoval. Naopak pyšně pronesl: „Cítím se silný, dobře stavěný a mám v sobě jistý šarm. V porovnání se slonem, který vypadá jako obludná hora masa, jež se rozpadne na kusy, jsem kouzelný. Já si na nic nestěžuji."  Slon se ujal slova a pravil: „Ach! Ani já si vůbec na nic nestěžuji. Cítím se silný a pevný jako mocný král. Velryba je na tom mnohem hůře. Vypadá jak beztvará hmota."  Velryba si nestěžovala. Považovala se za lepší než vytáhlá a klátivá žirafa. Žirafa se cítila štíhlá, jemná a majestátní na rozdíl od bezvýznamného a při zemi lezoucího mravence. Mravenec se považoval za krále v porovnání s komárem. Komár si připadal rychlý a schopný sebeobrany ...

Lev, který dosud mlčel, se ke všem obrátil a řekl: „Dobrá, vidím, že každý z vás nese dva batohy; do zadního házíte vlastní nedostatky, jež ukrýváte. A do předního nedostatky ostatních, které kritizujete a vysmíváte se jim."

Dodatek:

Platí to asi i o nás. I náš přední batoh může být přetížen negativním pohledem na ostatní. Jestliže jsme spokojeni s vlastním obrazem, můžeme být také spokojeni s obrazem o druhých. Přesto je potřeba něco porovnat, posoudit. Lidem se to tak těžko daří, ale věříme, Boží Syn, který zná svého Otce ale i lidský úděl, nás jednou posoudí nejlépe. Tak to vyznáváme v 7. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

680

Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.

681

V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.

682

 Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Pocházím z věřící rodiny. Odmalička jsme s rodiči chodili každou neděli do kostela. S babičkou jsme se společně i s mými  bratry modlili každé ráno před odchodem do školy. Vzpomínám si také na večery, kdy jsem si u svatého obrázku povídala s Pánem Ježíšem. Kamarády jsem měla všechny „nevěřící". Zpětně nechápu, že mně nepřipadlo nikdy divné, proč oni nevěří tomu, čemu já. Nikdy mě to nezaráželo. Nevzpomínám si ani, že by se mně někdo za mou víru posmíval. Myslím, že jsem byla odmalička ráda za to, že „chodím do kostela". Ale to, že jsem neměla v okolí svých blízkých vrstevníků nikoho, s kým bych mohla řešit Pána Boha a to, jak žít křesťanství v praxi a co to vlastně znamená být křesťankou v praxi, mělo na mou cestu velký vliv. Nasekala jsem na ní spoustu chyb a smutek i z již odpuštěných hříchů ve mně zůstává dál. Z Bible jsem si pro svůj dospívající věk vybrala jen to, co se mi hodilo - mít ráda své bližní. Mít ráda všechny lidi okolo mi připadalo navíc přirozené díky výchově mých rodičů, kteří o nikom nemluvili hanlivě a snažili se všechny pochopit. Ale myslím, že jsem na prvním místě vnímala sebe a svou potřebu si užívat, ne Boha. Teď nechápu, že mi spousta věcí nepřipadala jako hřích, když jsem o nich musela mockrát v kostele slyšet. Být v kostele ještě neznamená slyšet... O to víc teď ale děkuji Bohu, že mě neodsoudil, nenechal mě sejít úplně z cesty a že se mě sám dal více poznat. Pravdou je, že ve všech obdobích mého života jsem cítila, že mě Pán Bůh má rád, někdy jsem si tím možná byla až moc jista.

Na vysoké škole, daleko od domova, jsem se začala ve své víře více nalézat. Hledala jsme svůj vlastní postoj k Bohu. Doteď si vzpomínám, jak jsem začínala cítit, že mě láká žít více věrohodně, více podle učení Církve. Rovněž si ale vzpomínám, jak jsem se nechtěla mnohých věcích vzdát a začít řešit to, co pro mě do té doby nebylo problémem. Naštěstí ta touha byla větší... Rostla s každou další zpovědí. Jednou mi jeden kněz u zpovědi poradil, ať se modlím za svého budoucího manžela. Pár dnů na to jsem při jedné nedělní mší svaté ve své mysli uviděla toho „pravého". Byl to jeden z mých kamarádů z kolejí. Uplynulo pár týdnů a přes krkolomné situace nás Pán nakonec opravdu dal dohromady a za tři roky spojil navždy. Od té doby, co jsme spolu začali chodit, procházela má víra přirozenou změnou. Oba dva jsme se ve své víře povzbuzovali a viděli Boha za toho nejhlavnějšího v našem vztahu. Pro mé přátele bylo někdy docela těžké tuto změnu z mé vlažné víry pochopit. Některým jsem připadala najednou zbytečně „fanatická". Bylo to přesně to, čeho jsem se bála, když jsem začínala cítit touhu jít více za Ježíšem. Ve skutečnosti mě ale toto nepochopení tak nebolelo. Cítila jsem mnohem větší pokoj a radost ve svém srdci, který jsem se snažila svým kamarádům přiblížit. Každopádně to mé přátelství s nimi nepřetrhalo. Teď jsou mnozí naši kamarádi naopak rádi za to, že si spolu můžeme popovídat o duchovních věcech, na které je v dnešní ateistické společnosti někdy těžké najít čas. A já jsem za své nevěřící kamarády také ráda. Vidím na nich působit Boží milost, kterou Bůh nešetří i pro ty, kteří ho neznají...ale za jejich dar víry se modlím...

Chtěla bych tedy povzbudit všechny mladé, kteří se bojí, že jim něco uteče, že se něčeho budou muset vzdát na cestě k Ježíši. Nebojme se! Já osobně jsem se vzdala hlavně toho špatného nebo toho, co se nakonec ukázalo nedůležitým.

Má víra mi dává vnitřní klid a naději. A opravdové důvěře v Pána se učím hlavně u manželovy rodiny. Je to velká rodina držící při sobě. Pravidelně se všichni sourozenci se svými rodiny sjíždí. Chvíle, kdy se přes čtyřicet lidí společně modlí, mně doteď dojímají. Velmi povzbudivé jsou díky a prosby těch nejmladších účastníků a často se od nich učím. Neustále cítící vděčnost Pánu Bohu popíši jedním zážitkem. Když v nemocnici zemřel nejstarší člen rodiny, manželův tatínek, maminka tehdy položila sluchátko a začala zpívat „Bože, chválíme tebe.." Všichni ostatní, jak malí tak  velcí se přidali a v celém domě byla cítit vděčnost za dlouhý život milovaného „dědečka".

Na konci mého příběhu, musím přiznat, že jsem pořád na začátku své cesty, protože čím víc chce být člověk lepší, tím objevuje více chyb. V obtížnějších situací mi krom svátostí nejvíce dodává sílu do života tichá chvilka na kolenou. Za svůj život jsem „na kolenou" pocítila třikrát tak silně Ježíšovu lásku, že jsem byla plná „vděčných" slz. Tento duchovní zážitek sice rychle přejde, ale tu jistotu, že je tu Bůh s námi, si člověk nese dál.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

680

Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.

681

V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.

682

 Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry: