9. a 10. článek víry

9. článek víry  "VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV OBECNOU"  --- 10. článek víry    "VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Jana a z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům:

"Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás ... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti" (Jan 15,4-5). Kristus "je hlavou těla, totiž církve" (Kol 1,18).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........

 svatou církev obecnou,

 svatých společenství,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.

Slovo církev má dnes někde skoro hanlivý přídech. Těžko říci, čí je to vinou. Jedno je jisté: V církvi jsou lidé, a kde jsou lidi, tam jsou i chyby. V pohádce o třech zlatých vlasech Děda Vševěda říká hlavní hrdina: „Čichám čichám člověčinu." Ani v církvi se takové člověčině nevyhneme. Je to jako nebezpečná jáma, ale je potřeba o ní vědět a počítat s ní, vyhnout se a nikoliv do ní spadnout, jak ukazuje příběh s názvem ZEĎ

 Byla jednou jedna země, a možná ještě existuje, a ta země byla rozdělena zdí na dvě části, Zeď byla vysoká, mohutná, šedá a hrozivá. Nikdy, vůbec nikdy se nikdo nepokusil ji přelézt. Nebyly v ní průchody, vrata, dveře nebo něco podobného, ani maličký otvor. Ti, kdo se narodili na jedné straně, nikdy neviděli ty, kdo se narodili na straně opačné. Malý Dan bydlel v domě, který stál přímo naproti téhle pověstné chmurné zdi. Byl to malý chlapec s hnědýma očima a světlými vlasy. Hrál si jen na dvorku u domku a už ho to omrzelo. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu, za tu zeď?"  ptal se Dan jednou maminky. „Protože tam bydlí moc zlí lidé,"  odvětila maminka. „A jestli mi nevěříš, zeptej se táty,"  Dan šel za otcem do jeho dílny. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu zdi?"  „Protože tam žijí moc špatní lidé,"  odpověděl otec.

Dan si tedy hrál zase na té straně zdi, kde bydlel, ale měl čím dál větší pokušení alespoň nakouknout na druhou stranu nějakou škvírou. Zeď byla však příliš silná. Všiml si však, že právě na jejich dvorku se na jednom místě odlouplo ze zdi trochu cementu, a tak skoro bezděčně strčil lopatku pod velký úlomek. Kus cementu docela lehce odpadl. Dan se rozhodl, že začne hloubit. Na druhé straně zdi byl jiný dvorek, domek a osmiletý kluk se světlými vlasy. Pozval Dana, aby se šel podívat na jeho tajnou skrýš. „Mám bráchu a sestru,"  řekl mu Dan. „Úplně jako já,"  odpověděl mu. „Koupil bych ti zmrzlinu, ale naši mi zapomněli jako obvykle dát kapesné."  „Stejně jako naši mně,"  řekl Dan. „Trochu mi nejde matika a mám strach, když jsem někde ve tmě," „Přesně jako já," odpověděl na to Dan. Oba kluci se otočili a ruku v ruce se vrátili ke zdi. „Je potřeba pořád dávat pozor, protože tady jsou lidé strašně zlí,"  prohlásil Dan z druhé strany zdi. „Kde že jsou všichni lidé strašně zlí?"  otázal se Dan z opačné strany zdi. „Tady, na druhé straně zdi,"  odpověděl Dan. Nakonec se znovu protáhl otvorem a vrátil se domů na opačnou stranu zdi. Vstoupil do domku. Dělal jakoby nic, ale jeho útěk doma zpozorovali. Maminka i tatínek ho už čekali. A tvářili se zachmuřeně: „Dane!"  zlobili se. „Tys byl na druhé straně zdi!"  „Ano,"  přisvědčil Dan. „Tam u těch špatných lidí?"  „Ano,"  přikývl Dan. „No tak, jací jsou?"  „Úplně stejní jako my,"  zněla odpověď jejich syna Dana.

Dodatek:

V církvi jsou lidé všech národů, protože je jen jedna, jak nás učí 9. článek víry. A protože vyznáváme, že je také obecná, znamená to, že tam jsou lidé všeho druhu a všech povah. A když je určena k tomu, aby jim všem i nám pomohla blíže ke svatému Bohu, proto je svatá. Ne proto, že by byla ze samých svatých lidí, ale že má posvátný cíl. My s ní můžeme prožít totéž, co prožil malý Dan: Všichni jsme stejní, všichni jsme jen lidé, ale s církví jsme pozváni k Bohu, prostě výše.

Katechismus katolické církve nám říká:

777

Slovo "církev" znamená "svolání". Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristový tělem.

778

Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a skutky Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukáže jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.

779

Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Krista. Je "jedna", vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

780

Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

866

Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním, budou překonána všechna rozdělení.

867

Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její choť se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.

868

Církev je všeobecná: hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; "svou podstatou je misionářská".

869

Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: "dvanáct Beránkových apoštolů" (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

936

Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je "hlavou biskupského sboru, Kristův náměstek a pastýř všeobecné církve zde na zemi".

937

Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".

938

Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".

939

Biskupové za pomoci kněží, jejich spolupracovníků, a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

942

Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".

943

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

960

Církev je "společenství svatých": tento výraz označuje na prvním místě "svaté věci" ['sancta'] a především eucharistii, která "představuje a působí jednotu věřících, kteří vytvářejí v Kristu jedno tělo".

961

Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962

"Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby".

973

Tím, že vyslovila "fiat" při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství Vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde On je Spasitelem a Hlavou Mystického Těla.

974

Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.

975

"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Narodila jsem se a rodiče mě dali pokřtít. Také mi to řekli a to bylo jediné, co mě s církví spojovalo.

O víře se doma nemluvilo, ve škole ji popírali. Tak jsem vyrostla v názoru, že Bůh neexistuje. Vzpomínám si na jednu vášnivou debatu z mládí, kdy kamarád začal chodit s dívkou z adventistické církve a na potlachu v noci u ohně se nás asi tak deset dlouho přelo o Bibli a o Bohu. Já patřila k největším odpůrcům.

Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc a já byla obrácena. Nedokážu popsat jak, rozhodně to nebylo naráz, ale postupně.

Nejdříve mě přesvědčila Bible  - o stvoření světa. Tím jsem uvěřila v Boha. Dalším krokem bylo slavit neděli. Nejdříve jsem chodila k jedněm evangelíkům a baptistům, protože nevím proč, ale katolická církev mi byla nejprotivnější. Jenže blížily se Velikonoce a u obou církví nebylo v tuto dobu žádné setkání, proto jsem se vypravila do kostela katolického na Zelený čtvrtek. Pak jsem přišla i v pátek a na Bílou sobotu. Vše šlo normálně až do obnovy křestních slibů. Vše jsem s ostatními vyznala, kněz pak šel a kropil přítomné svěcenou vodou. Jen jsem se tak dívala, jak se blíží, a pro sebe se usmívala, co to je za svěcenou vodu? Smích mě přešel přesně v okamžiku, kdy dopadla i na mě. Jestli bych do této chvíle nevěděla, že jsem byla pokřtěná, tak bych to jistě poznala. Zůstala jsem zkoprnělá. Zážitek byl tak intenzivní, že jsem začala chodit jen do katolického kostela.

Nyní jsem měla dilema, co s Ježíšem. Je to Boží syn, člověk...? A co proměněná hostie? Nakonec jsem uvěřila i v něho a zamilovala si ho.

Takže: víra v Boha - ano, v Ježíše Krista - ano, v Ducha svatého - ano, církev - ano, ale k čemu je papež? Není to přeceňovaná osoba? Co s tím? Nějakou dobu jsem s tím bojovala a pak měl přijet do Prahy papež Jan Pavel II. Řekla jsem si, že je to příležitost vidět na vlastní oči významnou osobnost, navíc člověk nikdy neví, kdy a jestli Jan Pavel Česko ještě navštíví.

Jela jsem s Erikou a ostatními farníky společným autobusem. Na Letné jsem se podívala na plánek a řekla Erice, že jestli papež pojede papamobilem, tak nepojede jen kolem přední, ale i kolem zadní strany našeho sektoru. Takticky jsme si probojovaly místo téměř až u zábradlí. Měla jsem pravdu, papež tudy jel. Když projížděl kolem mě, tak jsem cítila, že je ve své osobě propojením přes všechny dosavadní papeže až ke Kristu, který ustanovil Petra jako prvního z nich. Moc mě to zasáhlo. Moje poslední velká překážka pro katolickou církev padla a já jsem hrdá, že patřím právě k této církvi.

No a ještě dovětek. Mše svatá s Janem Pavlem i Praha byly krásné, s Erikou jsme si to krásně prožily a tím se i zdržely. Obě jsme věděly, že se vracíme do autobusu poslední. Řekla jsem: „Jestli nepřijdeme do autobusu poslední, věřím, že to bylo požehnané." Dorazili jsme k autobusu, všichni už nastupovali před námi, my s Erikou stojíme poslední ve frontě, když tu těsně u autobusových dveří pán před námi povídá: „Na to se musím podívat!" A obrátí se a jde si prohlédnout něco vzadu na autobusu. S Erikou jsme se obě rozesmály.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

777

Slovo "církev" znamená "svolání". Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristový tělem.

778

Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a skutky Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukáže jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.

779

Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Krista. Je "jedna", vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

780

Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

866

Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním, budou překonána všechna rozdělení.

867

Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její choť se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.

868

Církev je všeobecná: hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; "svou podstatou je misionářská".

869

Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: "dvanáct Beránkových apoštolů" (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

936

Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je "hlavou biskupského sboru, Kristův náměstek a pastýř všeobecné církve zde na zemi".

937

Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".

938

Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".

939

Biskupové za pomoci kněží, jejich spolupracovníků, a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

942

Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".

943

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

960

Církev je "společenství svatých": tento výraz označuje na prvním místě "svaté věci" ['sancta'] a především eucharistii, která "představuje a působí jednotu věřících, kteří vytvářejí v Kristu jedno tělo".

961

Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962

"Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby".

973

Tím, že vyslovila "fiat" při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství Vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde On je Spasitelem a Hlavou Mystického Těla.

974

Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.

975

"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

10. článek víry  "VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Lukáše, kde čteme, že:

Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali "v jeho jménu ... pokání na odpuštění hříchů všem národům" (Lk 24,47).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ........... odpuštění hříchů,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.

Nikdo nechce nic schválně zkazit, přesto nikdo nemůže říci, že se mu vždy vše podařilo. Někdy jsme za to nemohli, někdy to však bylo naší vinou. Ale to nemusí být konec jak ukazuje následující příběh s názvem  BÍLÉ KAPESNÍKY

,,Jeden muž měl dva syny a mladší z nich..."  (Lk15,11-32) začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova s tím, co mu nepatřilo. Všechno utratil a onemocněl AIDS. Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu: chyběla mu k tomu vůle. Jednou, když se blížily Velikonoce, odvážil se napsat rodičům a sourozencům. Prosil je o prominutí a sdělil jim, že nemá odvahu se vrátit, přestože po tom celým svým zhýralým životem touží. ,,Jestliže jste ochotni mě přijmout,"  napsal, „přivažte ke stromu před domem podél trati bílý kapesník. Když uvidím bílý kapesník, vystoupím z vlaku. Pokud ne, přijmu vaše rozhodnutí a budu pokračovat v cestě."  Ve vlaku si vybavoval tak dobře známý strom s kapesníkem uvázaným na konci větve, po níž v dětství tolikrát šplhal. Zároveň si však představoval holý strom a kolem srdce pocítil chlad. Když vlak pomalu míjel dům, spatřil starý strom v novém hávu: bělel se pod záplavou kapesníků, které rodina rozvěsila po větvích.

Dodatek:

Někteří lidé odpustí, ale nezapomenou, jiní zapomenou, ale neodpustí. V 10. článku víry vyznáváme, že odpuštění je možné. Pro oběť Ježíše Krista nám všem Bůh odpouští, za podmínek, které právě Pán Ježíš ohlásil v evangeliu v podobenství o marnotratném synu a které ten mladík i rodina pochopili a naplnili.

Katechismus katolické církve nám říká:

984

Vyznání víry uvádí do souvislosti "odpuštění hříchů" s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

985

Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

986

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.

987

"Kněží a svátosti jsou nástroje odpuštění hříchů; nástroje, jimiž Ježíš Kristus, původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává se zrodit milosti".

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Chci vám vyprávět příběh, který se mi stal. Není to nic světoborného, ale stojí to za zamyšlení.

V letech 1998-2006 jsem byla zvolena starostkou obce. Jak to tak bývá, některým jsem byla po chuti, jiným zase ne. Ani zastupitelstvo nebylo, ani nemohlo být, jednotné; a tak se v něm našlo několik jedinců, kteří na mé práci a rozhodnutích vždycky hledali nějakou chybu a dva byli takoví, že kritizovali za všech okolností všechno. Měla jsem ráda, když se o předloženém problému diskutovalo a když se společně hledalo a našlo rozumné řešení.

V kanceláři jsem měla ve svícnu svíčku hromničku, kterou jsem si donesla jednou z domova, když byly večer výpadky elektrického proudu a já neměla po ruce jinou. Pak tam ta svíčka zůstala dalších několik let, aby mi připomínala přítomnost Božího světla a Boží ochrany.

Jednou, když se měla konat schůze zastupitelstva, na níž se měly rozhodovat důležité věci pro rozvoj obce, jsem se modlila, aby Duch svatý působil v myslích zastupitelů, aby oni měli dobrou vůli dohodnout se na tom nejlepším řešení. Abych svoji prosbu ještě více umocnila, vzala jsem tu svíci, zapálila ji a u každé židle, na které měl večer sedět zastupitel, jsem prosila o dary Ducha Svatého. Když jsem se domodlila, řekla jsem si, že se ještě pomodlím u prvních sedadel, která byla připravena pro hosty a občany, a na něž se občas posadil také některý z opozičních zastupitelů. Své rozhodnutí jsem hned realizovala a s hromničkou v ruce jsem zase prosila o dobrou vůli při projednávání obecních záležitostí.

Byl večer a schůze začala. Ti dva stálí kritici přišli chvilku po zahájení zasedání. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem viděla, jak zaujali místo až někde ve třetí řadě, úplně mimo prostor, kde sedělo ostatních třináct zastupitelů. Určitě netušili, proč tak učinili, ale něco je od těch „promodlených" míst pudilo jinam. Že by se zlý duch bál pobývat na místě, kde se prosilo o dobrou vůli? Že by to byla náhoda?

Já mám od tohoto zážitku hromničky v úctě. Tyto svíce žehná kněz 2. února o svátku Uvedení Páně do chrámu. Svíce nám má připomínat, že Ježíš je naším světlem, a nejen při bouřce si můžeme u zapálené svíce vyprošovat ochranu od pohrom. Ježíšovo světlo totiž dokázalo zvítězit nad tmou a tedy i nad zlem. Není to nějaká pověrčivost či magie. Je to víra v Boží ochranu, která se zhmotňuje v plameni hořící svíce.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

984

Vyznání víry uvádí do souvislosti "odpuštění hříchů" s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

985

Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

986

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.

987

"Kněží a svátosti jsou nástroje odpuštění hříchů; nástroje, jimiž Ježíš Kristus, původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává se zrodit milosti".

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry: