11. a 12. článek víry

11. článek víry  "VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA" --- 12. článek víry   "VĚŘÍM V ŽIVOT VĚČNÝ"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli." (1 Kor 15,20).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ........... těla vzkříšení

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Očekávám vzkříšení mrtvých

Ať už je život radostná cesta, přesněji pouť, jak si všichni přejeme, anebo slzavé údolí, jak podle pravdy říkáme, jednou jeho pozemská část skončí. I ta pozemská pouť i to pozemské slzavé údolí. Na konci je vždycky smrt a to nás tíží jako balvan. Nikdo jí neunikne, nikdo ji neobelstí. Díky Pánu Ježíši se na ni však můžeme dívat trochu jinak. Je to jistě namáhavé, ale stojí za to něco s tímto balvanem udělat, jak nám ukazuje následující příběh s názvem  KÁMEN NA CESTĚ

Vypráví se, že při jedné příležitosti nařídil král umístit kámen doprostřed cesty. Chtěl vědět, zda s kamenem někdo pohne. Prošli kolem někteří tamní obchodníci a dvořané toho království a kámen prostě obešli. Mnozí vykřikovali, že je to vina krále a že má udržovat cesty průchozí, ale nikdo se nepokusil kámen z cesty odstranit. Později šel tudy venkovan a přes rameno nesl náklad zeleniny. Když dospěl na místo, kde stál kámen, shodil zeleninu na zem a zkusil kámen odvalit k okraji cesty. S velkým úsilím se mu to podařilo. Zatímco sbíral rozsypanou zeleninu, spatřil tašku položenou na místě, kde stával kámen. Taška obsahovala spoustu zlatých mincí a  vzkaz od krále v němž uvedl, že peníze jsou určeny člověku, který kámen odstraní.

Dodatek:

Pohřební rubáš nemá kapsy, kam bychom si schovali peníze, proto se nemusíme stále ohlížet dozadu. Pán Ježíš sám na sobě ukázal, že  po smrti je vzkříšení a přímo dokázal, že oslavené tělo má jiné vlastnosti a nové nečekané možnosti, tak jako byla spousta zlatých mincí pro zelináře, který jen nenaříkal, jaký tam je balvan a něco udělal. Udělejme ten krok a dejme víc na Pána Ježíše.

Katechismus katolické církve nám říká:

1015

"Tělo je stěžejním místem spásy". Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.

1016

Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

1017

"Věříme v opravdové vzkříšení těla, které máme nyní". Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející, "tělo duchovní" (1 Kor 15,44).

1018

Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit "tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil".

1019

Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Již delší dobu se těšila naše dcera na miminko a my na vnoučátko. Konečně ta dlouho očekávaná radostná zpráva přišla a děťátko bylo na cestě. Naše společná radost však dlouho netrvala. Stalo se to na štědrý večer. Dcera s manželem přijeli z podvečerní mše svaté, chystali jsme štědrovečerní večeři. Místo toho jsme však vezli dceru do nemocnice, začala totiž silně krvácet. V nemocnici doktorka konstatovala samovolný potrat a že se musí děloha pod narkózou vyčistit. Mladí manželé byli moc nešťastní, nechtěli o dlouho očekávané děťátko přijít. V poslední chvíli před zákrokem se doktorka zeptala, jestli dcera něco nejedla. Ta řekla že jedla. Před kostelem po mši sv. rozdávali ministranti velké oplatky s obrazem Panny Marie. Doktorka na to - musí se tedy počkat se zákrokem do rána.

Doma se žádný štědrý večer nekonal. Modlili jsme se za dceru i za děťátko. Prosila jsem Pannu Marii, které se tu noc taky narodilo Děťátko, aby pomohla.

Druhý den ráno nastoupil službu jiný lékař. Znovu dceru vyšetřil a zdálo se mu, že vidí na ultrazvuku tepající srdéčko.

Řekl, že se jeden den počká, pak dva dny, týden - děťátko žilo. Porod byl hodně těžký, lékaři měli obavy, že miminko nebude v pořádku. Jejich obavy se však nepotvrdily. Máme zdravou a hodnou vnučku, která nám dělá samou radost.

Můžeme se ptát:   Náhoda nebo zázrak?

Věříme, že vše se stalo na přímluvu Panny Marie. 

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

1015

"Tělo je stěžejním místem spásy". Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.

1016

Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

1017

"Věříme v opravdové vzkříšení těla, které máme nyní". Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející, "tělo duchovní" (1 Kor 15,44).

1018

Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit "tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil".

1019

Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

12. článek víry "VĚŘÍM V ŽIVOT VĚČNÝ"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

"Co oko nevidělo, a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........  život věčný. - Amen.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Očekávám ................... život budoucího věku. - Amen.

Čas honí každého z nás, vlak ani autobus na nikoho nepočká, zdá se nám, že všichni zbytečně spěchají a toužíme po klidu. Život věčný neznamená, že by se čas zastavil a všechno se vleklo. Život věčný je jiný a nový pohled na naše pozemské počítání, jak nám ukazuje následující

příběh s názvem  VŠECHNY TY ROKY

Narození Tomíka, krásného zdravého chlapečka, bylo v rodině slavnostní událostí. Všichni ho radostně uvítali, i jeho dvě sestry, které už chodily do školy. Postupem času se každý den potvrzovalo, jak vzácným darem bylo Tomíkovo narození. Milý přemýšlivý chlapec si rád povídal a byla radost s ním pobývat. Jednou, když bylo Tomíkovi asi pět let, jel s maminkou nakupovat do obchodního centra. Jak to obvykle s dětmi bývá, Tomík se nečekaně zeptal maminky: „Mami, kolik ti bylo let, když jsem se narodil?"  „Třicet šest, Tomíku,"  řekla mu maminka a snažila se přijít na to, co za tou otázkou vězí. „To je škoda!"  vykřikl Tomík. „Co tím chceš říct?"  tázala se poněkud překvapená maminka. Tomík se na ni láskyplně podíval a odpověděl: „Jen si pomysli na všechny ty roky, co jsme prožili a neznali se."  

 Dodatek:

I když člověk prožívá velkou radost, je v ní stín smutku, že totiž jednou skončí. Boží láska je nepředstavitelná, nekonečná, věčná a v ní máme žít. To je poslední cíl všeho, jak vyznáváme v posledním 12. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

1051

Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu Kristem, soudcem živých i mrtvých.

1052

"Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti ... jsou Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností poražena v den vzkříšení, kdy tyto duše budou spojeny s vlastními těly".

1053

"Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a způsobu se podílejí se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí".

1054

Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.

1055

Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství z moci "společenství svatých" a přináší za ně přímluvy, zvláště však eucharistickou oběť.

1056

Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před "smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti", nazývanou také "peklem".

1057

Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí pro které byl stvořen a po nichž touží.

1058

Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: "Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe". Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh "chce, aby všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2,4) a že u něho "je možné všechno" (Mt 19,26).

1059

"Nejsvětější římská církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků".

1060

Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslavení v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude "všechno ve všem" (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

"AMEN" 1061

Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem Amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem "Amen".

1062

V hebrejštině má "Amen" stejný kořen jako slovo "věřit". Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč "Amen" může vyjadřovat, jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

1064

Závěrečné "Amen" v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo: "Věřím". Věřit znamená říci "Amen" ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je "Amen" nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy "Amen" k "Věřím" vyznání víry našeho křtu: Vyznání víry, ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.  

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Snad každý křesťan se setkal a nebo setkává s Boží Prozřetelností. I já se denně setkávám s Boží láskou, moudrostí a milosrdenstvím. Mnohokrát jsem dodatečně děkovala Bohu za milosti, které jsem dostala. Největším darem, který jsem dostala byl dar víry, když jsem začala hledat a nalézat Boha. Události, které se zprvu zdály být pro mne nedobré a nebo snad i špatné se vždy ukázaly, že byly v můj prospěch. Ale o tom jsem psát nechtěla. Chtěla bych popsat svoje setkání s Ježíšem, které jsem prožila na naší dovolené v Loretu de Mar v září 2012.

Loret de Mar je menší město na pobřeží Costa Brava na severu Španělska. Je to velice krásné a turisticky vyhledávané letovisko, které v sezoně žije velice rušným životem. Je tam plno barů, kaváren, obchodů a obchůdků a hlavně spousta hotelů a apartmánů. Především je tam ale úžasně čisté a teplé moře s krásným členitým pobřežím. Toto letovisko splňuje prostě všechny předpoklady, aby si hosté na své dovolené pořádně, dle svých možností užili a odpočinuli si.

I my jsme se s manželem těšili, že si 10 dní užijeme sluníčka a koupání v moři. Přijeli jsme v sobotu dopoledne a ubytovali nás v krásném hotelu, kde nám ke spokojenosti nic nechybělo. Jediné co nám trochu kazilo radost bylo to, že v polovině září už sluníčko nemělo tu sílu a na obloze se neustále honily mraky. A tak jsme se ten den procházeli městem a objevovali naše stará místa ve městě. Jedním takovým místem bylo i malé náměstíčko s příjemnou kavárnou a s krásným malým kostelíkem. Do toho kostelíka jsme vždy, když byl otevřený, nahlíželi a obdivovali jsme úžasnou atmosféru tohoto místa.

Druhý den byla neděle a jelikož počasí zase nebylo úplně na koupání, rozhodli jsme se, že opět zajdeme do města a doufali jsme, že bude nedělní mše svatá v kostelíku a že ji budeme moci navštívit. Došli jsme včas, mše svatá právě začínala. Kostelík byl plný věřících a tak jsme se protlačili víc dopředu, abychom lépe viděli. Mně dokonce uvolnili místo v lavici na sezení. Vůbec jsem jim nerozuměla a ani oni mně, ale bylo to moc příjemné. Pan farář nás na začátku pozdravil asi v 6 jazycích. I přesto, že jsem nerozuměla, snažila jsem se modlit v češtině, ale hlavně jsme neustále zpívali "Aleluja". Jediné čemu jsme rozuměli bylo čtení z Písma svatého v polštině.

Právě tam jsem si uvědomila, co je to být dítětem Božím. Tam jsme si přes rozdílnost jazyků nerozuměli, ale cítila jsem, jak všichni patříme jednomu Bohu, který nás všechny miluje a že nás všechny právě Kristus spojuje. Až tam jsem si uvědomila, jak je to úžasné, že nás všechny spojuje víra a láska k Bohu a k Ježíši Kristu. A pak se začala podávat Eucharistie a já si stoupla k manželovi a on mne vybídl, abychom šli také. Šla jsem plna rozechvění a v obavách, zda je všechno správně a v pořádku. S hlubokou pokorou a úctou jsem přijala Eucharistii a odcházela na své místo a v tom jsem pocítila ten úžasný pocit. Nedokážu jej popsat ... sevřelo se mi srdce radostí, rozhostil se ve mně nepopsatelný pocit štěstí a já jsem klesla na kolena, rukama jsem si chytla tváře a myslela jsem jen na jedno "Bože děkuji, Pane Ježíši děkuji". To bylo jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet. Po skončení mše svaté jsem byla jak v mrákotách. Musela jsem jít naproti na kávu a uklidnila jsem se až po chvilce, když jsme navštívili pár krámků. Manžel mě ujistil, že měl taky tak úžasný a příjemný zážitek z té mše svaté.

Po tomto nevšedním zážitku jsem si uvědomila jedno, že Bůh Ježíš Kristus se nám nemůže zjevit cele. Že nejsme schopni Ho přijmout v plné míře. A tak se nám zjevuje a promlouvá k nám v náznacích, v podobě těch správných, dobrých lidí, kteří nás ovlivňují a pokud s Ním rozmlouváme a pozorně Ho posloucháme, vždy se nám zjeví jeho Boží vůle a odpověď vždy dostaneme. Stačí věřit, modlit se, být trpělivý a správně rozeznávat to dobré, co od Něj dostáváme.

Nedávno jsem to samé četla v časopisu Světlo, kde psali, že v tomto lidském těle, nemůžeme vidět Ježíše, protože bychom to nezvládli a puklo by nám srdce.

A proto děkujme Bohu, za jeho moudrost, za jeho lásku a milosrdenství, kterým nás každodenně zahrnuje, protože On jediný ví, co je pro nás dobré.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

1051

Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu Kristem, soudcem živých i mrtvých.

1052

"Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti ... jsou Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností poražena v den vzkříšení, kdy tyto duše budou spojeny s vlastními těly".

1053

"Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a způsobu se podílejí se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí".

1054

Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.

1055

Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství z moci "společenství svatých" a přináší za ně přímluvy, zvláště však eucharistickou oběť.

1056

Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před "smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti", nazývanou také "peklem".

1057

Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí pro které byl stvořen a po nichž touží.

1058

Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: "Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe". Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh "chce, aby všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2,4) a že u něho "je možné všechno" (Mt 19,26).

1059

"Nejsvětější římská církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků".

1060

Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslavení v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude "všechno ve všem" (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

"AMEN" 1061

Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem Amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem "Amen".

1062

V hebrejštině má "Amen" stejný kořen jako slovo "věřit". Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč "Amen" může vyjadřovat, jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

1064

Závěrečné "Amen" v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo: "Věřím". Věřit znamená říci "Amen" ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je "Amen" nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy "Amen" k "Věřím" vyznání víry našeho křtu: Vyznání víry, ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.  

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ  vyznání víry: