Nebe

Co se o tom říká lidově: Lidově se plete ráj a nebe. Ráj byl, byli v něm první lidé. Ráj už je ztracen. Návrat do ráje není možný. Lidé přesto pořád o ráji sní, proto říkají, že se cítili jako v ráji, že to bylo jako v nebi. Někdy také řeknou: Bylo to Boží. Jednou Bůh obnoví přátelství s člověkem, jako bylo v ráji, až vezme člověka do svého království, do Božího království, tedy do nebeského království. Prostě do nebe!

Co čteme v Bibli: (1. Kor 13, 8 - 13)

Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Jak nám to vysvětluje Katechismus katolické církve (č. 209.):
A co se míní výrazem „nebe“?
„Výrazem „nebe“ se míní stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou církev, kde vidí Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás.“ „Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života“ (sv. Cyril Jeruzalémský).

Důležité bylo, že nebe znamená stav, ne místo. Nemůžeme je nikam umístit a všechny popisy jsou jen přirovnání.

Lidé však někdy mívají námitky: A co tam v nebi budeme dělat?
Poslyšme dnešní 1. příběh s názvem Slavík:
Kdysi dávno žil jeden mnich. Vedl klidný a pokojný život, ale trápila ho jedna věc. Bál se věčnosti. Vyvolení tam mají Pána Boha chválit celou věčnost. Nebude ho to trápit, vždyť to nevydrží miliony let.
Jednoho jarního dne se mnich podle svého zvyku vydal na procházku do lesa, který obklopoval klášter. Vzduch byl svěží a lehký a voněl rašícími poupaty. Mnich ale vzdychal, protože ho znovu trápily obavy. V tom mu nad hlavou začal zpívat slavík. Byl to tak krásný a čistý zpěv, že mnich na všechny své starosti zapomněl. Nikdy nic tak nádherného neslyšel. Poslouchal jako u vytržení. Vtom si vzpomněl, že je čas na modlitbu a že se musí honem vrátit do kláštera. Když k němu přišel, byl překvapen, že u brány je mnich, kterého vůbec nezná. Pak si všiml dalšího a ještě dalšího a ještě dalšího, ale žádného z nich ještě nikdy neviděl. Vrátný se ho dokonce zeptal:,,Co si přeješ?“ Mnich rozmrzele odpověděl, že chce jen projít dovnitř, aby byl včas na společné modlitbě. Vrátný nad tím kroutil hlavou a vůbec nechápal, o co mu jde.
Mnich ho tedy požádal, aby zavolal opata. Zjistil však, že nezná ani jeho, a to už dostal strach. Nejistý m hlasem opatovi vyprávěl, že si vyšel jen na krátkou procházku a zaposlouchal se v lese do zpěvu slavíka. Teď už spěchá, aby nezmeškal modlitbu.
Opat mlčky naslouchal a nakonec pokýval hlavou.,,Před sto lety, právě touto dobou a v tuto hodinu odešel z kláštera ven na procházku jeden mnich. Nevrátil se a nikdo ho víckrát nespatřil.“ V té chvíli mnich pochopil, že ho Bůh vyslyšel a rozptýlil jeho obavy. Jestliže mu sto let připadalo jako chvilenka, kdy naslouchal slavičímu zpěvu, bude mu věčnost okamžikem v přítomnosti Boha.

I když je nebe stav, stav rajské blaženosti, a není to žádná místnost, přesto existuje něco jako předsíň nebe. Říká se tomu očistec a je pravda, že toto slovo v Písmu svatém nenajdeme. Katechismus nám vysvětluje (č. 210.):
Co to je očistec?
„Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti.“ A dále se obrací přímo k nám a právě teď: (č. 211.):
A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci?
„V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tím že za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky.“
K tomu si zapamatujme slova lidového zpěvu, v kterém se pěkně říká o duších našich zemřelých: „Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“

Pozor jenom na hmotné věci a výkony, které se dají změřit a také převést na peníze. Jsou i jiné hodnoty.
2. příběh: Milion hubiček.
Holčička připravovala dárek k vánocům. Balila krabici do obrovského kusu zlatavého papíru a převazovala ji barevnou stuhou.,,Co to děláš?“ ptal se tatínek.,,Tolik papíru nazmar. Víš, kolik to stojí?“ Holčička s krabicí utekla do kouta. O štědrém večeru ji přinesla ke stromečku.,,To je pro tebe, tatí,“ šeptala opatrně. Tatínek zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy stuhu a trpělivě rozbaloval papír. Pak krabici pomalu otevřel. Byla prázdná.
To ho opravdu rozčílilo. Tys spotřebovala tolik krásného papíru kvůli prázdno krabici?“ Holčičce se nahrnuly slzy do očí.,,Ale ona není prázdná! Dala jsem ti do ní milion pusinek.“ Dodnes má ten člověk na pracovním stole krabici od bot.,,Vždy´t je prázdná,“ diví se všichni. „Není! Je plná lásky mojí dcerušky,“ říká pokaždé.

Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.

Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.

Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.

Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.

Mezi ty chvíle štěstí patří i hluboké svazky.
3. příběh: ,,Hluboké svazky mě vždycky děsily,“ přiznal se jeden student. Člověku totiž připadá, že na něj uvalí velkou zodpovědnost. Nároků a požadavků, které by na mě takový závazek kladl, jsem se opravdu bál. Proto mě překvapilo zjištění, že když jsem se nakonec přece jen odhodlal k trvalému vztahu, cítil jsem se silnější než dřív. Od té chvíle mi připadá, jako bych místo jednoho mozku používal dva. A také jako bych měl čtyři ruce a čtyři nohy a otevřel se mi jiný svět. Jako by se zdvojnásobily mé schopnosti a všechny mé možnosti. Teď už je pro mě snadnější mít rád ostatní lidi a cítím se mnohem silnější. už se nebojím.

Čím se nenecháme obalamutit:
Že mohu být šťastný jen sám, bez ohledu na druhé, dokonce za cenu jejich neštěstí. Je to jejich problém, to je ta nejhorší věta. Kdyby se podle ní řídili hasiči, všechno by shořelo. Oni však říkají: Bohu k slávě, bližnímu ku pomoci a vlasti ke cti. Člověk pořád po něčem touží. těší se a když cíle dosáhne, jako by byl zklamaný. Protože touží po něčem absolutním. Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože, říká sv. Augustin. A má pravdu.

Na co nesmíme zapomenout:
Na jednu zajímavou věc: Je to z osobního svědectví: Ve věku 17 let jsme nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Náš kněz však hned na začátku dalšího školního roku přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa.“ Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.
A také nezapomínejme, že do nebe vede mnoho cest. Bůh je otec nás všech a pro každé své dítě má připravenu takovou cestičku, která mu nejvíce odpovídá.

Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh je náš Otec, který nás doma čeká, a tento domov je v nebi. Počítat s tím, že na zemi jsme jako na výletě a každý z nás poutníkem je k věčnosti. Je jistě správné, dělat vše pro to, aby ten náš výlet byl co nejlepší, ale důležitější je, abychom nezapomněli na svůj cíl. Bez cíle se člověku těžko putuje. Bez cíle jsme totiž jen tuláci a to je asi málo.

Závěr

Má smysl zabývat se tak smutnými věcmi jako je smrt, soud, peklo?
Ano, dává to smysl, když k tomu přidáme smisl s měkkým i.
Přesněji: Sí-Mi-S-L.
To jsou začátky 4 slov, která si křesťan může vybavit, když slyší jména čtyř posledních věcí člověka:
Síla, milosrdenství, spravedlnost a láska.
Není jen smrt, ale i Síla Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, který způsobí, že i po smrti naše tělo bude spojeno s duší a my budeme vzkříšeni.
Není jen soud, ale i Milosrdenství Boží, které se projevilo v Ježíši Kristu, který vidí do srdce člověka.
Není jen peklo, jako smrad a vedro, ale jako chlad beznaděje, kterou si člověk zaviní sám svým odmítáním. A Bůh ctí jeho svobodu, proto je spravedlivé, že ho nechá vybrat.
Není jen nebe jako odměna výtečnému žáku, ale jako společenství s druhými v lásce, která nikdy nepřestává.
Jsou poslední věci člověka, které jsou prvními krok k cíli každé naší životní pouti, protože : Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. Maria, pomoz nám, jako jsi pomáhala sv. Cyrilu a Metodějovi, když s tvým obrazem někde tady v těch místech se před 1143 roky blížili k Velehradu.
„Amen“
Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry? (KKC č. 217)
Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano“ k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní „Amen“ (Zj 3,14): Kristus Pán.

(Příběhy vybrány většinou z knihy Bruna Ferrera Živá voda pro duši.)