2. přikázání Boží
Nevezmeš jména Božího nadarmo.
- Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:
Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha, neboť Jahve neponechá bez trestu toho, kdo nadarmo vysloví jeho jméno.
- Slovo Boží:
Čtení z evangelia sv. Matouše ( 5,33-37)
Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.
- Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 2. přikázání: (čl. 447)
Jak máme mít v úctě svatost Božího jména?
Svaté jméno Boha se ctí tím, že se vzývá, že se velebí, chválí a oslavuje. Je tedy třeba se vyhnout nevhodnému užívání Jména Boha, jako je rouhání, které je svou povahou těžkým hříchem, klení a neplnění slibů vykonaných ve jménu Boha.
- Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 448 – 449 KKKC):
Proč je zakázána křivá přísaha?
Protože se člověk dovolává Boha, který je pravda sama, za svědka lži.
„Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvoru, leč když je to s pravdou, nutností a úctou“ (sv. Ignác z Loyoly, DC, 38).
Co je to křivá přísaha?
Křivá přísaha je: udělat příslib pod přísahou s úmyslem nedodržet jej, nebo porušit příslib udělaný pod přísahou. Je to těžký hřích proti Bohu, který je vždy věrný svým příslibům.
- Stará přísloví a nová hesla:
Že mu jazyk nezdřevění.
JMÉNEM BOŽÍM NEPLÝTVEJ, RADĚJI SE USMÍVEJ
BOŽÍ JMÉNO V ÚCTĚ MĚJ, ROUHÁNÍ SE VYHÝBEJ!
JMÉNO BOŽÍ V ÚCTĚ MÁM, NADARMO JE NEŘÍKÁM!
BOŽÍ JMÉNO V ÚCTĚ MĚJ, ROUHÁNÍ SE VYHÝBEJ!
CHVAL JE HODNÉ BOŽÍ JMÉNO, S ÚCTOU MÁ BÝT VYSLOVENO.
PŘIJMI DOBROU RADU ZADARMO, NEBER JMÉNO BOŽÍ NADARMO
- Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (5 Mojž 5,11)
U starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími obřady, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on sám je vždy pro člověka, je Jahve - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo se rouhá.
Rouhání je dosud trestné v Anglii, kde se v soudních zápisech ze Sněmovny lordů dočteme, že to je „pohrdání, urážka, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli (…)“, přičemž rozhodující pro rouhačský charakter projevu nebo díla není jejich obsah, ale jak je to podáno, to znamená „v jakém tónu, stylu a duchu“. A je velice zajímavé, že Evropský soud pro lidská práva v soudní při z roku 1996 ve věci Wingrove proti Spojenému království neshledal nesoulad mezi anglickou úpravou trestného činu rouhání a právem na svobodu projevu.
Dále hřeší ten, kdo kleje, tedy v určitém nečekaném nebezpečí bere jméno Boží nadarmo. Klení není, když někdo si omylem pustí vřelou vodu a zařve au na celou umývárnu. I kdyby křičel něco o tom, že do Prahy – je cesta dlouhá, není to klení, i když se tomu tak někdy říká. Kleje ten, kdo při každém překvapení křičí na Pána Boha. Hřeší i ten, kdo nedodrží daný slib daný Pánu Bohu a kdo křivě přísahá. Tak se to učíme v katechismu.
Braní jména Božího, svatých osob a věcí nadarmo děje se často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany; mezi námi, kteří máme jméno Boží oslavovat - viz prosbu Otčenáše: posvěť se jméno tvé.
Jak k tomu mohlo dojít, že lidé - a často i ze starší „věřící“ generace, tak snadno hřeší proti druhému přikázání desatera? Kdysi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména. Dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: „Ach Bože, jak čas letí!“ - „Ále, Bóže, copak na tom záleží!“ - „No, pozdrav pánbu, tys tomu dal!“ - „Jéžiši, to jsem ráda!“ - „Šmarjájosef, ať nehapáš!“
Co bylo kdysi svědectvím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo svou víru chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje a himlhergotuje? (Latinské crucifixus je česky ukřižovaný, německé Himmel – Herr – Gott je česky nebesa – Pán – Bůh.) Buď tím chce říct: „Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem ve skutečnosti nevěrec.“ - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: „Lidi, neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese.“ A to je ubohé.
Proto vyzývám vás všechny, co mě nasloucháte: nechme my křesťané už jednou pohanům tohle rouhání a braní jména Božího nadarmo.
Pak je tu ještě druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení, křivá přísaha. V horském kázání po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujišťování: „Na mou čest! Čestné slovo!“ - jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle svou vůli vydává za vůli Boží. V každém člověku je jakási chuť k poroučení. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi své poroučení podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci. Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících - diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc, a máme ji používat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: Jsem ten, který je tu pro vás. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: Bůh je pomoc. Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše, - i smrt.
Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
- Jak své kázání otec Simajchl shrnul:
Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno. Nemusíme mnohým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl. On je vždy při nás. Máme však svým dobrým životem jméno Boží ctít a oslavovat. Dej, Bože, ať žijeme jako tvoji přátelé.
- Co si máme zapamatovat
Nezneužívej jména Hospodinova! Nemluv o něm bez příčiny. Nezdůvodňuj své nápady jeho vůlí ani jeho jménem a nezapomeň, že máme svým dobrým životem Boha oslavovat.
- Práva dětí Božích – co nemusíš a co se můžeš opřít:
Ty moje dítě: Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl.
Já, tvůj Otec, jsem tvůj přítel - a jsem s tebou zcela dobrovolně: Drž se mne a budeš žít pokojně.