Svátost biřmování

• SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

1) V Novém Zákoně čteme, co dělali apoštolové, kteří byli přímo poučení od Pána Ježíše (Slova ustanovení)

„Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, jen byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.“ (Sk 8,1.4.14-17)

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Později však křtů dětí přibývalo po dobu celého roku, vzrůstal počet farností (venkovských), diecéze se zvětšovaly do velkých rozměrů,  a to nedovolovalo biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí křtu a biřmování, i když křesťanský východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Může to však vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.

Katechismus pokračuje (v článku 1293 až 1294): V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení.

Jak je to dnes:

V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: je to gesto, které je od dob apoštolských znamením daru Ducha. A sám biskup pak prosí o vylití Ducha:
„Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
tys dal ve křtu těmto svým služebníkům
odpuštění hříchů a život věčný.
Sešli na ně svého Ducha Utěšitele:
dej jim ducha moudrosti a rozumu,
ducha rady a síly,
ducha poznání a lásky,
a naplň je duchem bázně před tebou.
Skrze Krista, našeho Pána.“

Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: 'Přijmi pečeť daru Ducha svatého'. Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.

3) Co biřmování působí? (z Katechismu čl. 1294 až 1296):

Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15).

Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je

1) symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu - proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána,

2) ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a

3) v určitých případech jej kryje tajemstvím.

Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké závěrečné zkoušce, která nás čeká, až dojdeme ke konci své pozemské životní pouti.

Z toho také plyne český název biřmování - je z latinského confirmatio = upevnění, Němci z toho udělali Firmung, my jsme to prvně zkrátili na firmování a to by asi neznělo moc česky, proto naši předkové začali říkat biřmování, zatímco Slováci mají birmovku. Je tam pořád to slovo firmus - pevný, tedy upevnění ve víře.

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

Na okně v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost biřmování jako světlo pro duši. Člověk, který chce někam sám jít, totiž potřebuje světlo, po tmě ho vždycky musí někdo vést.  To hlavní světlo pro život nám dává Duch svatý, který byl poprvé seslán v podobě ohnivých jazyků. Dneska rozlišujeme jeho sedm darů. Proto na okně vidíme sedm plamenů, každý je jiný, protože dary jsou rozmanité. Všechny však jsou v jedné řadě, protože Duch svatý nás vede k jednomu Otci v nebi. V pozadí jsou jemné saze, celé to vypadá jako žhavé uhlíky v ohništi, které pořád doutnají a kdykoliv je můžeme rozfoukat. I svátost biřmování se dává jen jednou za život, ale až do smrti z ní máme brát posilu, jakousi schopnost rozehřát v nás to zapálení pro svaté věci.

5) Co zažil P. Jan Topenčík při svátosti biřmování

Brněnská děvčata mi jednou, ještě za totality, poslala do našich Vysočan mladou bankovní úřednici Irenku, abych ji připravil k prvnímu svatému přijímání. Pokřtěna byla, ale dál už nic a rodiče o tom neměli vědět. Kdyby chodila na přípravu na některou brněnskou faru, tak by to mohlo „prasknout“. Proto děvčata napadlo, že by jako turistka mohla jezdit o volných sobotách do Moravského krasu. Vyučování bylo zahájeno. Irenka byla přičinlivá žákyně. Navečer byla u nás ještě na,,nedělní“ mši svaté a po ní odjížděla domů. V neděli už byla zase se svou starostlivou maminkou. Jednou, když jsme probírali svátosti, vyprávěla mi jeden zážitek z právě končícího týdne. Tenkrát náš Otec kapitulní vikář jezdil pravidelně biřmovat. Biřmovanců bylo po těch letech, kdy nebylo dovoleno veřejně udělovat tuto svátost, pěkné množství. Aby mohl Otec prelát dát biřmovancům upomínku, musel žádat o povolení k vytištění už k tehdejšímu krajskému církevnímu tajemníkovi. Ten vytištění upomínek povolil, ale zároveň určil jejich počet. Protože to nestačilo, musel se najít nějaký tiskař, který by potřebný počet dodělal jako „melouch“ (práci na černo). Náhoda tomu chtěla, že tím člověkem byl právě Irenčin tatínek. Jeden večer připravoval zakázku k odeslání a Irenka mu pomáhala. Při ořezávání upomínek se nevinně zeptala: „Tati, co je to ta svátost biřmování?“,Jó, to se budeš muset, děvče, zeptat maminky, já to nevím, ale ona to nad bude vědět.“ Když byla práce skončena, šla Irenka za maminkou a dala tu samou otázku jí. Maminka se rozpovídala: „No víš, to bývala taková náboženská slavnost. Holky byly za družičky, každá jako nevěsta. Každá měla kmotru a od ní dostala potom dárek. Byly to hodinky nebo zlatý kříže na krk. Zkrátka. byla to velká paráda. Ale to už je dávno, to už moc roků není!' „Ale mami, jak to, že to už není, když taťka tiskne upomínky na tuto svátost?“ odporovala dceruška. „Tak to tedy nevím,“ řekla máma upřímně. Čas běžel a já jsem začal uvažovat, kdy uděláme to „první“ svaté přijímání. Uskutečnilo se nakonec o pouti mládeže u „Staré Matky Boží“ v Žarošicích o zářijové první sobotě při večerní „kytarové“ mši svaté. Připadalo mi, že ti mladí hrají a zpívají jen kvůli té Irenčině slavnosti. Byla opravdu šťastná. Vyvrcholení bylo ještě koncem měsíce na Petrově, kde  mohla přijmout svátost křesťanské dospělosti. Nebyla přitom v bílém jako nevěsta, ani jí kmotra (kolegyně z pracoviště) nedala hodinky či zlatý křížek. Bylo to krásné, i když to nebyla ta paráda, na jakou tenkrát její maminka vzpomínala. Největší radost měla z toho, že si odnášela upomínku na tuto svátost, upomínku tištěnou „načerno“ jejím tátou.

6) Co znamená biřmování pro mě osobně (podle čl. 1302 až 1305)

Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic. V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

* hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15);

* pevněji nás spojuje s Kristem;

* rozmnožuje v nás dary Ducha svatého;

* dokonaleji nás připoutává k církvi;

* poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž. Církevní otcové píší svým biřmovancům: „Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, ‚Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně‘, a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán tě utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku.“

 Biřmování - stejně jako křest, jehož je naplněním -, se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, kterému se odborně říká charakter; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

Tento „charakter“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření.

 7) Co mohu udělat pro spásu druhých

Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené. Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně v nebezpečí smrti mají být děti biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování. Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš: „Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může člověk dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: „Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let.“ A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.“

Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi Ježíše Krista, a to jak ke všeobecné církvi, tak k farnímu společenství. Právě na tomto společenství spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.

Pro přijetí biřmování je nutné být ve stavu milosti. Je třeba přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.

Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybrána pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.

V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup. I když biskup to může ze závažných důvodů dovolit kněžím, je právě kvůli významu této svátosti vhodné, aby je uděloval on sám, a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijali, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu.

Je-li křesťan v nebezpečí smrti, má mu udělit biřmování kterýkoliv kněz. Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, ani z těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy.

V praksi  z toho vyplývá, že kmotr při křtu má být biřmován, kmotra biřmována. Nedivte se proto, když po vás kněží někdy chtějí potvrzení o biřmování.

Vzpomeňme si na mladá léta, když jsme se těšili na občanský průkaz, na svůj první občanský průkaz. Až ho dostanu, tak s ním zamávám kontrolorovi v kině před očima a on mě bude muset pustit na filmy, dosud pro mě zakázané. A musel, už to není dítě školou povinné, už má občanský průkaz. Pak se v kině něco rozbije, přijde uvaděč a ptá se, kdo to zaplatí, nikdo se k tomu nehlásí, tak zavolá policii, ta si od každého vyžádá občanský průkaz, zapíše číslo a pak pošle pozvánku na vyšetřování a pak na soudní jednání o náhradě škody. Kdo ještě nemá občanský průkaz, toho nechají na pokoji a všechno vyjednávají s jeho rodiči. Podobně přijímá biřmovanec práva i povinnosti.

8) Opakujeme si katechismus  (Souhrn svátosti biřmování - články 1315 - 1321):

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8, 14-17).

1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.
1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.

1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla) doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ v římském obřadu, v byzantském obřadu je maličká změna:  “Přijmi pečeť daru, kterým je Duch svatý“.

1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý...