Svátost nemocných

• SVÁTOST NEMOCNÝCH

1) Co napsali apoštolové, které vyučil přímo Pán Ježíš (Slova ustanovení)

„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (list Jakubův 5,14-16)

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

Papež Pavel VI. stanovil, že v římském obřadu se tato svátost uděluje takto: „Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tak, že se mažou patřičně posvěceným olejem (olivovým nebo jiným rostlinným) na čele a na rukou a říká se přitom jedenkrát: ‘Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.' Amen.“

3) Co tato svátost působí?

Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: - spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; - útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; - odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; - uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; - přípravu na přechod do věčného života

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost nemocných jako dvě kapky bílého oleje stékající na modravou plochu, na které jsou tři skupiny tmavě červených skvrn. Světle modrá barva  naznačuje nemocné zesláblé tělo, rudá zase zranění. Bílá barva oleje pak připomíná jeho hojivou sílu.

5) Co zažil P. František Lukeš když zaopatřoval stařečka, který na něj čekal

Bylo ráno  a právě jsem se chystal do školy, kde jsem vyučoval náboženství, když mne dole u dveří náchodské fary zastavila dívka, že její dědeček je těžce nemocen a že si přeje, abych k němu co nejdříve přišel. Znal jsem jej dobře, bydlel v nedalekém Bražci, ale musel jsem tehdy spěchat do školy, kde na mne čekalo mnoho žáků. Ve třídách bylo vždy asi čtyřicet chlapců a každý si dovede představit, jaká to byla námaha a třeba i zápas s kázní. Ten den jsem učil celé dopoledne.

 Řekl jsem té dívce, že za dědečkem zajdu okamžitě, jak skončí vyučování, i když mne bolelo, že jsem se nemohl ihned vydat na cestu za ním. Věděl jsem, jak zbožný je to člověk, chodil do kostela a ke svátostem.

Ve škole jsem mnoho klidu neměl a po celou  dobu jsem na něj myslel, a také na to, abych k němu přišel včas. Po vyučování jsem vsedl na kolo a jel do Bražce. Vstoupil jsem do domu a jeho vnučka mne vítala s prosbou, abych pospíchal. Poznal jsem, že se spolu s dědečkem modlili po celou dobu, co na mne čekali, vlastně od samého rána. Byl jsem rád, že dýchal a že byl při vědomí.

Vyzpovídal jsem jej, zaopatřil a on přijal Tělo Páně. Poté se stalo něco, co se mi nikdy v životě nepřihodilo, i když jsem tolikrát zaopatřoval a stál u mnoha lůžek umírajících. Stařec  na mne pohlédl a tichým slabým hlasem se mne zeptal, jako bych o tom rozhodoval, zda už může umřít.

Pověděl jsem mu, že vykonal všechno, co jen mohl, že všechno je hotovo a že může klidně povědět: Dokonáno jest.

Zavřel oči. Až do té chvíle se držel při životě doslova jen silou své vůle. Ta už nyní polevila, už byla zbytečná a on přede mnou dodýchal. Když vydechl naposledy, ihned jsem pověděl: Odpočinutí věčné dej mu, o Pane, a světlo věčné ať mu svítí.

Tento svět mu už nemohl nic dát, všechno čekal od Boha, v něhož věřil, a tak rád odešel. Nezapomenu na ten jas, který tenkrát do místnosti vstoupil.

6) Co mohu udělat pro svou spásu

Základní milostí této svátosti nemocných je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15).

Jako svátosti křtu, biřmování a eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života“, tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a eucharistie jakožto „pokrm na cestu“ tvoří na sklonku křesťanského života „svátosti připravující na věčnou vlast“ nebo svátost uzavírající pozemské putování.

Když se člověk chystá na běžnou cestu, musí si opatřit všechno potřebné. I my jsme  si s tím dali práci. Když se pak chystá na tu nejdůležitější cestu, nabízí mu církev právě tuto pomoc, tyto tři svátosti. A v případě, že se už nemůže sám vyzpovídat, působí svátost nemocných i odpuštění hříchů, za podmínky, že ten člověk je pokřtěn a někdy svých hříchu litoval. Dohromady se tyto svátosti nazývají zaopatření. Tak je člověk na tu svou poslední cestu vybaven, připraven, má opatřeno všechno, co potřebuje, je skutečně zaopatřen.

7) Co mohu udělat pro spásu druhých

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. Proto chce být církev těmto lidem nablízku, proto máme vždy s jemností jim tuto pomoc nabídnout.

V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví o pomazání nemocných prováděném posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „poslední pomazání“. Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse.

Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří“.

Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jimž ubývá sil.

Pomazání nemocných mohou udělovat pouze biskupové a kněží. Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství církve, které se vybízí, aby zahrnulo zcela zvláštním způsobem nemocné svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.

Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství, ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné slavit je během eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a může být ukončeno eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum z latinského slova via, které znamená cestu). Prostě posila  pro „přechod“ do věčného života.

8) Opakujeme si katechismus:

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15).

1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze kněží a biskupové; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čele a na rukou nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě); mazání se doprovází liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: - spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; - útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; - odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; - uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; - přípravu na přechod do věčného života

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý...