Svátost kněžství

•  SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení)

Při poslední večeři řekl Pán Ježíš apoštolům: To konejte na mou památku. Tím je ustanovil kněžími. Proto je Zelený čtvrtek dnem kněžství a svátkem kněží. Sejdou se se svým biskupem v katedrále, obnoví své kněžské sliby a dostanou i malý dárek.

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen.

Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Ty se v různých liturgických tradicích značně mění, ale mají společné to, že vyjadřují rozmanité druhy svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které symbolicky vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou: biskupovi se předává evangeliář, prsten, mitra a pastýřská berla jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo. Knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu. Jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium, se předává evangeliář.

3) Co tato svátost působí?

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

 Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi církve, uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ - kněz - označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství) se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis): „Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev.“

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost kněžství jako most. Ve starém Římě byli pohanští velekněží nazývání pontifex - stavitel mostů mezi nebem a zemí. My vyznáváme, že jediným veleknězem je Pán Ježíš. V jeho církvi mají kněží jen podíl na jeho kněžství, jsou jeho služebníky. Proto je most v příjemně hnědé barvě, která naznačuje službu. Hlavním úkolem kněze je sloužit mši svatou, proto je uprostřed hostie. Mše svatá však není soukromá věc, i kdyby byla sloužena v samotě, proto z mostu vedou  jazyky ve stejné barvě na všechny strany.

5) Co zažil P. Jan Topenčík kolem svátosti kněžství

Měl jsem za sebou první ročník teologického studia a před sebou prázdniny. Neměli jsme možnosti jako dnešní studenti, cestovat po celé Evropě. Pro nás byla tenkrát možná jen cesta do tehdejší východní části Německa, do takzvané  NDR - Německé demokratické republiky, i když tam také byla tvrdá totalita, a to ještě často s různými překážkami. I to bratrské Polsko, kam mnozí jezdili, bylo pro nás, bohoslovce, tabu! A tak jednoho srpnového rána jsem stál před katedrálou svaté Hedviky v Berlíně. Mše svatá byla ve všední den dole v kryptě. Zatímco nahoře ve městě začínal pravý velkoměstský ruch, zde bylo ticho. To pravé, prázdninové. V lavicích jen pár starých lidí. Kněz, který vyšel ze sakristie, byl mladý. Rozhlédl se po prostoru, kývl na mne, abych šel za ním. „Jsou prázdniny, já tu nikoho nemám, můžete jít ministrovat?“ Přisvědčil jsem, vzal na sebe z věšáku kleriku a šli jsme. Když přečetl vstupní modlitbu, tiše mě vyzval, abych přečetl epištolu. Svatý Pavel má ty své listy někdy pěkně komplikované. Tenkrát jsem pochopil, oč mohou být nějaké věty komplikovanější, jsou-li napsány německy a člověk se nemá možnost na ně dopředu podívat, jak se to stalo mně v té chvíli. Vzpomínám si, že jsem se zpotil, než jsem vše přečetl. Po mši svaté mě ten mladý kněz pozval na snídani. Zatímco jsme jedli, položil na gramofon desku a já poprvé slyšel: „Danke für diesen guten Morgen, danke für diesen neuen Tag..“,,Díky za toto krásné ráno, díky za každý nový den... „ Píseň, která pak byla přeložena a zpívala ji s oblibou mládež na svých setkáních. Pak se rozhovořil: „Víte, já mám vztah k vaší zemi. Já se už několik roků modlím za jednoho mladého muže z Československa, který pracuje léta jako kočí v JZD a úřady mu nechtějí dát povolení ke studiu na bohoslovecké fakultě.“ Nevěřím svým uším, to byl přece můj případ. Proto se ho ptám: „Prosím vás, kdo vám řekl o tom člověku pracujícím v zemědělství?“ „Můj kolega ze studií, kaplan Salowski z Lipska.“ „Tak vidíte, za tím vaším kolegou z Lipska plánuji jet z Berlína. To je totiž můj přítel, Lužický Srb, který za mnou jezdil, když jsem ještě pracoval v JZD. Ale už mě pustili a mám za sebou i díky vašim modlitbám první ročník studia. Nemodlil jste se nadarmo, děkuji vám.“ „To mám radost,“ rozzářil se onen mladý kněz. „To jsem nevěděl a Pán mi připravil dnes ráno takové úžasné shledání! Poslal mi vás, kterého jsem znal jenom z vyprávění a přesvědčil jsem se, že opravdu se žádná modlitba neztratí. Jak je Pán k nám dobrý.“ A vstal, dal jehlu gramofonu zpět na začátek oné desky a tentokrát jsme zpívali společně ono „Díky za toto krásné ráno...“ Kdykoliv dnes slyším tuto píseň, vždy se mi vybaví to srpnové ráno v Berlíně. A znovu, jako tenkrát, vzdávám Bohu díky slovy této písně: „Díky, že smím tvé Slovo chválit, díky, že Ducha dáš mi též. Díky, že nablízku i v dáli, lidi miluješ.“

6) Co mohu udělat pro svou spásu

„Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž.“ Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.

Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá příkladným způsobem Boží království.

Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství. Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali. Někdy jsou na Východě biskupové vybírání z kněží, kteří ovdověli.

Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také vtiskuje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas.

Platně posvěcený jednotlivec může být zajisté ze závažných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby svou funkci vykonával, ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu, protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají. Takže se může stát, že příbuzní zavolají místního faráře k člověku, který už má duši na krajíčku, jak se říká, už je blízko smrti. Ten však řekne, že k faráři nemá důvěru, ale že má kamaráda, který v mládí studoval na kněze, pak byl vysvěcen, ale pak toho nechal. A že jedině jemu by se vyzpovídal. V té chvíli musí farář ustoupit a ten kněz, i když už roky nesloužil a veřejně nemůže sloužit mši svatou, platně toho umírajícího vyzpovídá a udělí mu platné rozhřešení.

7) Co mohu udělat pro informaci druhých a možná i svou:

V nejstarší době vykonávali funkci obětníka zřejmě i v Izraeli otcové rodů jako například Abrahám (Gn 22,1) nebo Jób (Jb 1,5). Podle Starého zákona svěřil Mojžíš kněžskou funkci svému bratru Áronovi a byla pak vyhrazena mužům z pokolení Lévi (levité), kteří při dělení země nedostali půdu a žili z desátků a chrámové daně. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém (Nu 18,21). Význam kněžské vrstvy vzrostl, když král David vybudoval chrám v Jeruzalémě. Starozákonní kněžské funkce definitivně skončily zničením jeruzalémského chrámu roku 70 po Kristu. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu, příslušnost k pokolení Lévi se však mezi ortodoxními židy dodnes respektuje a potomci levitů dodržují přísnější pravidla čistoty.

Nový zákon užívá odborné označení kněze (řecké hiereos a latinské sacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské. List Židům mluví o Kristu jako o pravém veleknězi (Žd 8,1) a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (1Pt 2,9). Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Ostatně slovo pro „kněze“ v západních jazycích (francouzské prêtre, anglické priest, německé Priester atd.) je odvozeno od tohoto řeckého a latinského výrazu presbyter. Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (Jan 21,15 ) Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, Sk 6,1 ). Z toho pochází slovenské diákon i ruské ďáček. Někdy kolem roku 200 se začíná objevovat jasné rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden povinný celibát i pro kněze. Tím se kněžstvo - klérus oddělilo od okolní společnosti. Ostatním se začalo říkat laici. Dneska to slovo má nádech neodborníka, tenkrát to znamenalo něco jiného, protože řecky se lid řekne laos. Laici jsou tedy lidé, kteří byli svěřeni péči těch kněží. Zavedením povinného celibátu se omezily příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Tyto reformy zavedl papež Řehoř VII.  a tím se potvrdilo oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli kněží. Druhý vatikánský koncil opět zdůraznil novozákonní učení o „Božím lidu“ a „všeobecném kněžství“ a zavedl svěcení ženatých jáhnů.

Příprava a svěcení

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Proto vstupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu. Rektor (ředitel) semináře a biskup, který vede diecézi, mají jak to bylo už v době apoštolů, rozlišit, zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán.

Někteří ze semináře před vysvěcením odcházejí kvůli závazku celibátu. Právě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice. Pozor: neplést si primici a promoci. Promoce bývá na konci vysokoškolského studia a slavnostně se při ní odevzdává listina o získání titulu.

Příbuzná slova

Duchovní je širší pojem, který v katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i takzvané nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. Analogicky je lze použít i pro židovské rabíny („učitele“).

Slovo farář přišlo do naší mateřštiny přes staroněmecké  pfarrer z latinského parochus. Latinské parochia a  řecké paroikia znamená  obvod nebo okruh, tedy farnost. Farář je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).

Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkci kaplana (pomocník faráře, z latinského capella - kaple). Dneska se úředně říká farní vikář, tedy něco jako pobočník. Výš než farář je děkan (používá se na Moravě a v Rakousku a Německu, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář - tedy pobočník biskupa pro zhruba deset farností, které ten děkan má pod sebou  které tvoří vikariát či děkanát. Pobočník biskupa pro všechno se jmenuje generální vikář, podobně jako při generální zkoušce se musí vyzkoušet naostro úplně všechno.

Kanovník je člen kněžského sboru při biskupském kostele, někdy také u jiných významných kostelů.

Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze vzpomínky na staré časy.

Někdy se rozlišují řádoví neboli řeholní kněží (členové řádů, které se řídí podle určitých pravidel, regulí, česky řeholí) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.

Kazatel je označení duchovního v některých reformovaných církvích.

Pastor (latinsky pastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze.

Oslovení a tituly

Otec (latinsky pater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží. Teprve v poslední době se běžně užívá i pro biskupy.

Důstojný pán (latinsky reverendus dominus, zkratka R. D.) je úřední titul kněze, v současnosti však na ústupu. Někdy se také říká  reverendus pater, důstojný otec, zkratka R.P. Velebný pán nebo důstojnost se v současné češtině už  prakticky nepoužívá, avšak  oslovení reverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père).

Bratr (latinsky frater) je v katolické církvi označení řeholníka, který není knězem.

8) Opakujeme si katechismus:

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1590  Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou“ (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad“ (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil“ (Tit 1,5).

1591  Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

1592  Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [úřad učitelský  - munus docendi], konají bohoslužbu [úřad kněžský  - munus liturgicum] a vedou duchovní správu [úřad pastýřský - munus regendi].

1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi.

1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

1597 Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

1600 Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý...