Písmo svaté - 4. promluva v 7 bodech

Čtvrtá  promluva

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

4 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Píseň písní, část  4.  a 5. kapitoly, někomu se to může zdát odvážné, aleje to Slovo Boží a sami uslyšíte, že některé verše jsou dnes částí mariánských modliteb i písní  

1 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu. 2 Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane. 3 Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem. 4 Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů. 5 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou. 6 Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.  7 Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.

a 5. kapitola

10 Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. 11 Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran.  12 Jeho oči jsou jako holubi nad potůčky vod, v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamům. 13 Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky kořenných vůní, jeho rty jsou lilie, z nichž kane tekutá myrha.  14 Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané. 15 Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. 16 Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.

4 B) Biblické knihy v krátkosti:

Nejprve si musíme uvědomit, že byli proroci, kteří nic nenapsali, třeba Eliáš a Elizeus, pak bylo více poroků, o kterých psali jejich žáci, a jen málo bylo těch, kteří měli tajemníka, který  hned zaznamenával, co řekli a úplně maličko těch, kteří své řeči přímo psali. V žádném případě si pak nesmíme plést prorokování s prognostikou, tedy předpovídáním. Prorok je ten, kdo mluví jménem Božím, upozorňuje, jak to vidí Bůh a může mluvit o přítomnosti i o budoucnosti.

Ve Starém Zákoně je mnoho prorockých knih, protože celý Starý Zákon je přípravou na Nový. Proroci předpověděli to hlavní o Mesiáši, takže se Pán Ježíš na ně mohl odvolávat. My pak čteme: „To se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroků.“

Máme takzvané velké proroky Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel. Říkáme jim velcí, protože jejich knihy jsou dlouhé, po knize žalmů nejdelší ve Starém i Novém Zákoně. Kromě proroctví Jeremiášových máme ještě jeho Žalozpěvy někdy také Nářky anebo Pláč Jeremiášův a pak malou knihu, kterou napsal jeho tajemník, prorok Baruch, někdy také Baruk. Kdo má rád zkratky, může si říci: IJeŽBEzDa. Zde musíme říci, že především kniha proroka Izaiáše by se opravdu měla jmenovat Kniha o proroku Izaiášovi, má tři části: První Izaiáš, druhý Izaiáš, odborně Deuteroizaijáš a pak dokonce Tritoizaiáš – třetí díl. Přímo od proroka pochází ta první část, ta další jsou od jeho žáků, kteří to vše sepsali až později, dokonce po jeho smrti.

Pak je Dvanáct malých proroků, protože jejich knihy jsou opravdu krátké. Proroctví Abdiášovo má jen 21 vět. Mezi nimi je i kniha proroka Jonáše, což je spíše katechetické vysvětlení Boží spravedlnosti a milosrdenství. Dvanáct malých proroků  se jmenuje Ozeáš Jonáš Amos Abdiáš  Jonáš Micheáš Nahum Habakuk  Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš. Kdo bys se je  chtěl všechny naučit, má na to tyto tři pomůcky:  OzJoAmAb  - JonMiNaHa – SoAgZaMa. 

Takže Starý Zákon má 18 knih prorockých a jsou to  4 velcí proroci: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel, k Jeremiášovi patří ještě  Pláč Jeremiášův a Baruch, a 12 malých proroků: Ozeáš Jonáš Amos Abdiáš  Jonáš Micheáš Nahum Habakuk  Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš, ve zkratce IJeŽBEzDa a ta dvanáctka OzJoAmAb  - JonMiNaHa – SoAgZaMa.

4 C) Cizí slova.

Jsme v polovině a proto budou dnes nejdůležitější cizí slova - inspirace, literární smysl Písma.

Inspirace neboli vnuknutí vychází z 2. listu sv. apoštola Petra, 1. kapitola, 20. a 21. verš: Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. A ten popud je inspirace, doslova vdechnutí. Přitom platí, že autor píše podle svého, ale že je pod vedením Ducha svatého. Už jsme si vysvětlovali, že když maminku odvezou do nemocnice, tatínek má plno práce a proto řekne děcku: Napiš mamince, že jsme ty brambory vybrali, ať nemá strach. Děcko tam  napíše brambory s měkkým i po r. To však vůbec nic nemění na tom,  že maminka se dozví to důležité, co jí tatínek chtěl sdělit: aby se nebála, že doma všechno klape. Bůh je prostě hlavní autor Písma svatého, svatopisec je autor druhotný. Duch svatý mluví skrze lidi.

Pak smysl Písma: Literní nebo také literární, tedy doslovný smysl Písma je to, co čteme, co je tam napsáno pomocí písmen, kterým se dříve říkalo litery. Když čteme slovo had, tak to znamená hada živého anebo také hada měděného. Ten měděný had vyvýšený na kůl, je však předobrazem Pána Ježíše, kterého vyvýšili na kříž. To je smysl duchovní, mystický.

4 D) Duchovní čtení Písma svatého

Číst Boží slovo (lectio): zjevenou nauku a rady obsažené jak v samotném Písmě svatém, tak i ve výkladech Církve, což je tvořeno příslušnými dokumenty učitelského úřadu Církve a výklady církevních otců.  Knihu, kterou si člověk jednou vybral nebo mu byla dána, je třeba číst bez porovnávání a přeskakování trpělivě a pomalu až dokonce.  Při této četbě nejde o rozbor textu a řešení nesrovnalostí: zde více než jinde platí, že opakování je matka moudrosti.  Otázky, které se při čtení vynořují, je třeba uchovávat v srdci a rozjímat o nich, kdykoli je to pak možné.  Dříve nebo později bude taková otázka člověku zodpovězena.  Mnich bez knihy je jako dům bez střechy - něco podstatného by mu chybělo. A jistě to podobně platí i o křesťanu, když dnes všichni umí číst a knihy nejsou drahé.

4 E) Pravidla pro lektory

Zmatky s čárkami, aneb čti, jak slyšíš

Čárka za slovem neznamená vždycky pauzu, ani se před ní vždycky nezvedá hlas. Rozlišuj, kdy ji brát vážně, a kdy ji „nečíst“, jako by jí nebylo. Je totiž dvojí druh čárek, obojí je podchycen pravopisnými pravidly. Jeden je jen věcí pravopisu, druhý je záznam skutečného hlasitého projevu. Dříve  (ještě v době Husovy pravopisné reformy) se psávaly jen ty čárky, které v mluvním projevu znamenaly pauzu. Pak přišli humanisté se svým vědeckým důvtipem. Rozbírali věty na hlavní a vedlejší, rozčleňovali závislosti jednotlivých větných částí. A pro znázornění takového přehledu vnesli do psaného textu celý systém čárek. Gramaticky zcela logický a správný, ale ne pro výslovnost. Proto některé čárky vynecháme. Kde tedy čárku „mlčky“ přecházíme jakoby tam nebyla. Je to ve čtyřech případech:

l.)  před krátkými vztažnými větami: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen. Všichni, kdo uvěřili, se dali pokřtít. Toto nejsou tři celky ale dva: Každý, kdo se povyšuje, / bude ponížen - proto jen jedno klesnutí hlasem a jen jedna pauza. Podobně: Všichni, kdo uvěřili, / se dali pokřtít.

2.) Před větami vedlejšími: Víme, že zákon je dobrý, jestliže ho člověk užívá náležitě (Tim 1,8). To jsou dva celky – zaprvé víme, že zákon je dobrý. Kdybychom oddělili jen to slovo víme, a udělali pomlčku hned po té čárce, tak vlastně nevíme, co máme vědět.

3.) Před doplňky (přístavky apod.): Tak praví Bůh, náš Pán. Bohu, našemu Otci, buď všechna čest až na věky. Vyslov skoro jako jedno slovo Bůhnášpán, Bohunašemuotci, protože je jeden Bůh. 

4.) Při výčtu pojmů stejného druhu: Příbuzní, přátelé a známí (čti: PŘíbuzníPŘÁteléaZNÁmí).

I na dvojtečku musíme dávat podobný pozor. Nejčastější chyba je ta, že se u dvojtečky před přímou řečí klesne hlasem, děj se do děj: Tatínek mi řekl: „Pojď domů!“ Školáček z toho udělá hlasem opravdu dvě samostatné věty. Gramaticky a graficky to také dvě věty jsou. Podle zdravého rozumu a podle smyslu věci je zřejmé, že větička „tatínek mi řekl“ sama o sobě neznamená skoro nic, tak je obsahově chudá. Nutně musí být doplněna tím, co řekl. Proto po lidsku celou dvojvětu přečteme jako větu jedinou, bez pauzy. Jiný příklad: A řekl jim: Pojďte, následujte mě, / chci z vás udělat pastýře lidí. A ještě poznámka o uvozovkách: Jsou jen grafickým znaménkem. Chceš-li už hlasově zdůraznit, že jde o přímou řeč, můžeš to naznačit pozměněným tónem hlasu. Ale varuj se „přehánění“, teatrálnosti, ta působí trapně.

A na závěr o závorkách: To, co je v závorkách, se čte. V Bibli i v lekcionáři je to kvůli doplnění smyslu. Proto se to, co je v závorce, musí vždycky přečíst, nečtou se jen čísla stránek nebo kapitol.

4 F) Hádanka: Které živočichy nevzal Noe do své archy?  

4 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.