Písmo svaté - 6. promluva v 7 bodech

Šestá  promluva

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

6 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Skutky apoštolů 5. kapitola

1 Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. 2 Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. 3 Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? 4 Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ 5 Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. 6 Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. 7 Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. 8 Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ 9 Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ 10 A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. 11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli. 12 Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví 13 a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. 14 A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.

6 B) Biblické knihy v krátkosti

Skutky apoštolské jsou jediná dějepisná kniha Nového Zákona. Ale není to dějepis podrobný a úplný. Jsou to vlastně jen  zprávy o působení svatého Petra v začátcích církve a o působení svatého Pavla. O ostatních apoštolech je tam velice málo, o některých vůbec nic. Je tam však jejich seznam a popis volby svatého Matěje. Takže opět těch 12 slabik s jiným koncem: OPeJaJa, FiJaŠiJu, MaToBaMa. Pak je tam právě o tom, jak se z pronásledovatele Šavla stal apoštol Pavel a jak i jeho průvodci Barnabášovi také říkali apoštol. Proto máme apoštolů celkem 15, těch 12, které vyvolil Pán Ježíš za svého pozemského působení, Matěje, kterého vylosovali ti ostatní, Pavla, kterého vyvolil Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání a Barnabáše, kterého si vybral sám Pavel. Skutky apoštolské přibližují Boží slovo k nám, Evropanům, protože tam je v 17. kapitole psáno, jak svatý Pavel kázal Galaťanům, to byli vlastně Keltové, a také jak s evangeliem přišel do Evropy – na náš světadíl vstoupil u města Neapole v Řecku, nedaleko od Filip, tedy už v dnešní Unii. Ve Skutcích se také prvně píše o jáhnech, o společné modlitbě a o mši svaté, která je nazývána lámání chleba. 

6 C) Cizí slova

Vysvětlíme si slova, která mají sice české tvary ale cizí původ: Hebrejci, Izraelité, Židé, Hélénisté

Abrahám je náš praotec ve víře, neviditelnému Bohu uvěřil a poslechl ho, jeho syn je Izák a jeho syn Jakub. Ten má druhé jméno Izrael, to jest: Bůh zápasí nebo také Bůh vládne, proto se jeho potomci jmenují Izraelité. Cizinci jim však říkali Hebrejové, podle Hebera, který byl pra-pra-pra-pradědečkem  Abrahama. Jakub – Izrael měl dvanáct synů, z toho je dvanáct kmenů, 10 kmenů tvořilo severní království, kterému se říkalo Izraelské, kmen Judův a Benjaminův zůstaly v jižním království, kterému se říkalo Judsko. Benjaminovci se někde vypařili, zbyli jen Judovci, česky Židé, jak jsme si už připomínali. Když uvěřili v Pána Ježíše a dali se pokřtít, byli z nich židokřesťané. Když uvěřili ostatní, byli to helénisté, protože Hellas je řecké jméno pro Řecko, helénská byla celá ta doba, protože řečtina byla světový jazyk. Ve Skutcích 5,1 se o tom píše, že  helénisté, tedy ti, kteří vyrostli mezi Řeky, si stěžovali na bratry ze židovského prostředí, tedy hebrejsky mluvící, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. Proto bylo ustanoveno prvních 7 jáhnů.

6 D) Duchovní čtení Písma svatého

Modlit se Božím slovem (oratio):  poctivá meditace ústí nezbytně v modlitbě.  Modlitba je totiž odpovědí Bohu, poté co jsme naslouchali.  Je třeba mít neustále na paměti, že Boží slovo není jen ledajaké slovo, ale vlastní projevení se Boha samotného.  Jeho Slovo je Kristus, Boží Syn, 2. osoba Nejsvětější Trojice.  V modlitbě Bohu vděčně vracíme Slovo, které nám daroval.  Modlitba je skutečná, když není rozporu mezi naší modlitbou a chováním.  Pak dává sílu k poznané a přijaté Boží vůli.

6 E) Pravidla pro lektory

Řeč je zpěv - ale ne zpívání

Při čtení uchovej melodii řeči. Ta spolu s přízvukem a střídáním tempa dává větám život, barvu a znělost. Už sis jistě všiml, že vyjadřovací zvuky všech živých bytostí mají v sobě jistý hudební řád. Tím spíše lidská řeč. Jen si řekni nahlas tyto dvě větičky za sebou. „Půjdeš se mnou?“ - „Když já jsem unaven.“ Slyšíš ten rozdíl? První věta stoupá, druhá klesá. První je rychlejší, druhá pomalejší, protože zdráhavější. Přirozená melodie řeči ovšem není totožná s uměle stanovenou melodií v hudbě. Tóny řeči nejsou hudebně „čisté“, nedají se přesně lišit na celé tóny a půl tóny. Kloužou nahoru dolů, často i v jedné slabice. Ptám-li se s údivem: „Jak? - Kdo?“, - klouže to „a“ nebo „o“, třebaže graficky krátké, dlouze směrem dolů. Právě to střídání výšek a hloubek, dané smyslem, situací a citovým zabarvením, vytváří melodii řeči. Melodie ty jednotlivé odražené úseky sjednocuje v celek věty, v myšlenku. Řekli jsme si, jak důležitý význam má melodie pro upřesnění významu pronášených vět. Ale melodie řeči není totéž jako zpěvavý tón; je právě jeho opakem! Takzvaný zpěvavý tón je jednotvárné střídání zdvihů a poklesů a stejným způsobem zdůrazňuje všecko. To ztěžuje posluchačům správné porozumění. Má to svou příčinu a tou je tón liturgické latiny, tzv. „tonus rectus“, čtení na jednom tónu.

A co když máš opravdu zpívat?

I když předzpěvuješ, musí ti být dobře rozumět. Proto zpívej dostatečně nízko, aby tón nepřezníval řeč; se správným přízvukem a vhodnými pauzami, aby se slova nepřekrývala. Leckdy ti připadne úkol opravdu zpívat, to jest předzpěvovat začátky nějakého zpěvu, například verš žalmu, texty přímluva jiné. Neříkej hned: já nemám hudební talent. Zpravidla umí člověk zpívat lépe, než si myslí, než si troufá sám sobě důvěřovat. A když si dá práci, může při slavné mši, kdy se přímluvy zpívají, dosáhnout dostatečného zdaru. Zpěv ovšem ubírá na srozumitelnosti. Už proto, že předepsaný nápěv neodpovídá přirozené kadenci řeči, která napomáhá pochopit smysl věty. Krom toho tón, který se ve velkém prostoru rozkmitá do šířky a rozléhá ozvěnami, snadno zakrývá souhlásky. Tak lidé sice slyší silněji, když se něco zpívá, ale rozumějí méně než při čtení. Místo Božího slova slyší jen hudbu, ani ne vždy pěknou. Je možné se při zpěvu vyvarovat zakrývání a zatemňování slova? Zpívat tak, aby se smysl řeči zpěvem spíš podtrhl než zakryl?

1. Předně nesmíš zpívat příliš vysoko. Zpěv pak napíná tvůj hlas natolik, že všechnu pozornost vynakládáš na to, abys udržel vysoký tón; a už ti nezbude čas dávat pozor na výslovnost, která podmiňuje porozumění. Musíš přejít z řeči do zpěvu bez skoku nahoru. Zkus začít větu v normální hovorové poloze hlasu a pak ve stejné tónové výšce zazpívat její závěr. Jen tak tě nebude zpěv napínat, hrdlo a ústa zůstanou uvolněna a slova zřetelná a srozumitelná.
2. Dále musíš dodržet rytmus řeči, přirozený slovní přízvuk. Notový předpis nás svádí k tomu, abychom zpívali všechny slabiky stejně dlouze (pokud připadají pod noty stejného trvání) - tak, jak slyšíme v latinském zpěvu. Jenže takový zpěv tříští nebo úplně ničí smysl Božího slova: není rozumět obsahu. Proto k českému liturgickému zpěvu bezpodmínečně patří, aby se slabiky, které chceme zdůraznit, zpívaly o něco hlasitěji a protaženěji, než jiné. Jen tím se přiblížíme přirozenému rytmu řeči a věcné srozumitelnosti.
3. A konečně: právě při zpívání jsou nepostradatelně správné pauzy, má-li posluchač dobře rozumět textu. Máš-li zpívat přímluvy, napřed si je pečlivě rozděl podle myšlenkových bloků; a ty si označ v textu, jak jsme si řekli v kapitole o členění textu.

6 F) Hádanka: Archeologové objevili v blízkosti Betléma mnoho dětských hrobů. Usoudili, že to jsou hroby betlémských neviňátek. Jedny kostřičky byly nažloutlé, druhé našedlé. Které patřily chlapečkům a které děvčátkům?

6 G) Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.