DO ŘÍMA AUTOBUSEM V LISTOPADU 2025

Úmysl pouti a příprava a cestovní deník

Úmysl pouti a příprava

Pouť pořádala Matice velehradská pro své členy (a samozřejmě i členky) a příznivce. Pořád se obávám, až nějaký zapálený blouznivec začne vykřikovat, že jsou přece nejen Češi ale i Češky a děti si to pak budou plést s čéškou v koleně.

Pouť se chystala od začátku roku 2025 a o organizaci jsme požádali Veligradtour Uherské Hradiště. Její vedení nám dalo šikovného průvodce Martina Vrzalu. S ním to všechno připravovala naše milá sekretářka Věra. Hlavním cílem bylo projít všemi svatými branami s tím, že pro zájemce bude možné zúčastnit se audiencí a mší svatých se Svatým otcem. Někteří toho využili přímo, ale většina přijala nabízený program s tím, že dnes už je možné dohledat všechny papežské bohoslužby a sledovat je zblízka i když jen na obrazovce.

Jako duchovní doprovod byli pozváni oba předsedové Matice, já jako emeritní a současný o. Miroslav Suchomel. Vhodně nás doplnil o. Marek Výleta z Dřevohostic, velký poutník.

Bohu díky jsem si osobně mohl tuto pouť užívat, protože nás autobus zavezl až na místo a o nic jsem se nemusel starat, žádné zajišťování, ověřování, počítání, přihlašování a odhlašování. Rád jsem se zapojil do připraveného programu a chvíle určené k rozchodu jsem využíval k osobnímu prožití, což se pochopitelně při dřívějších poutích kvůli organizačním starostem vždycky tak pěkně nepodařilo.

Ve čtvrtek 6/11 odpoledne jsme vyjeli z Velehradu, přes noc zvládli Rakousko a před polednem dojeli do Říma.

Pátek 7/11

Hned po příjezdu jsme si uložili zavazadla v českém poutnickém domě Velehrad, na jehož úpravě a modernizaci se podíleli členové Matice, Navláčilovi ze Zlína, s celým svým podnikem. Pak jsme se vydali k sv. Petru.

Sešli jsme se na začátku poutní cesty ke Svaté bráně, po všech kontrolách, které proběhly celkem rychle, jsme vstoupili na náměstí sv. Petra a zamířili k bazilice a prošli Svatou bránou se vším, co k tomu patří. Zastavili se jsme se u Panny Marie Bolestné, obdivovali mramorovou krásu z rukou Michelangela, ale samozřejmě jsme se modlili za všechny, kteří s Pannou Marií prožívají své bolesti. Další zastávka byla před kaplí Nejsvětější svátosti a pak ta hlavní: u zábradlí nad hrobem sv. Petra. O jeho pravosti nejsou pochybnosti, každý svědomitý historik to uznává. Byli jsme však v proudu poutníků a nebylo možné se dlouho zdržovat. Vynahradili jsme si to však vzadu u oltáře Stolce sv. Petra, kde jsme se v klidu všechno pomodlili. Po krátkém výkladu jsme dostali volno, kterého mnozí využili k výstupu na věž. Prošel jsem si znovu celou trasu, protože při vyjití do předsíně bylo možno se znovu vrátit Svatou bránou. Znovu jsem děkoval Panně Marii - Průvodkyni na cestách za její ochranu a znovu o ni prosil jménem svým i jménem všem mně svěřených. Pak jsem se v klidu pomodlil v kapli Nejsvětější svátosti a popravdě musím dodat, že jsem si po noci v autobuse i trochu podřímal. Pak jsem ve středu baziliky vyhledal hvězdičku s nápisem sv. Vít v Praze a tam se modlil za církev a vlast a především za všechny živé i zemřelé pastýře u sv. Víta. Kromě tohoto znamení a prázdné kaple pod oltářem, kde byly po léta uloženy ostatky kardinála Josefa Berana, je pro nás důležitá pravá příčná loď baziliky, kde jsou u oltáře sv. Václava i mozaikové obrazy sv. apoštolů slovanských. Celý prostor však už dlouho slouží jako zpovědní sál a pro ostatní je nepřístupný. Při první cestě jsme tam jen zdálky nakoukli a krátce se pomodlili. Od 4 hodin se tam mělo zpovídat, a proto jsem si myslel, že bych mohl jít do některé zpovědnice, dát si tam cedulku se slovy: česky a francouzsky, a že by se naši poutníci tam mohli zpovídat a pak se u národního oltáře pěkně v klidu pomodlit. Ve 4 hodiny jsem viděl, jak přicházejí kněží, většinou řeholníci, a každý si klíčem otvírá ve své zpovědnici dveře, za kterými pak bude sedět, i oboje postranní pro kajícníky. Takže jsem se znovu pomodlil jen zdálky.

Večerní mše sv. byla v poutním domě Velehradě. V promluvě jsem připomněl dvě věci, které jsem si uvědomil po pěší pouti Říma v jubilejním roce 2000.

První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?“, uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE, ale přesto jsem se začal bránit: „Jindro nestačilo by jít jen do Mariazell, to máš týden tam a týden zpátky, budeme toho mít až až.“ On však řekl: „V jubilejním roce jedině do Říma.“ Už jsem neprotestoval a začal trénovat, protože jsem měl obavy, zda to zvládnu. Navíc jsem byl z celé party nejstarší, ale Bohu díky jsme došli všichni.

Druhé je duchovní. Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa. A někdy i naši chlapci, kteří tam byli poslání jako vojáci základní služby.

V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.

Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti různými divnými způsoby. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává načerno. Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.

Protože jsme letos přijeli do Říma až před polednem, nevyprávěl jsem o našem příchodu před 25 lety, kdy jsme na náměstí sv. Petra přišli 18. června asi hodinu před východem slunce. Na obloze na jih od kopule jsme ještě zahlédli pomalu zapadající měsíc. Pak začalo slunce postupně ozařovat průčelí baziliky, obrácené k východu, zatímco měsíc bledl a bledl. Slyšel jsem, že lidé, kteří přijeli do Říma v létě, kvůli tomuto našemu zážitku pak brzy vstávali, aby to také viděli.

Sobota 8/11

Dopoledne máme mši sv. v bazilice sv. Klimenta, po cestě nám průvodce ukazuje kostel sv. Marcelina a Petra, který měl přidělený kardinál Duka, díváme se jen zvenku a vidíme ještě erby papeže Františka a kardinála Duky.

Bazilika je dnes ve správě irských dominikánů. Jejich předchůdci řídili vykopávky, při kterých se objevila spodní bazilika, a ještě pod ní zbytky pohanského chrámu, kterému se říká Mithraeum.

Můžeme mít mši sv. u hlavního oltáře baziliky, v těch místech jsem poprvé a sloužím za členy Matice velehradské, za společenství cyrilometodějských poutníků a za všechny jejich dobrodince. Když jim posílám vánoční přání a poděkování, je to přes 250 adres. Tolik lidí nám otevře srdce, často i svůj dům, a to se týká jen trasy Svatý Kopeček – Velehrad a Nové Veselí – Velehrad.

Pak jdeme k boční kapli v hlavní lodi, kde jsou uloženy ostatky sv. Cyrila.

Když byl koncem 11. století dolní chrám opuštěn, byly jeho ostatky přeneseny do horního kostela a uloženy pod oltář kaple vpravo od hlavního vchodu. Za napoleonských válek z bezpečnostních důvodů uložil kanovník lateránské baziliky Lorenzo Mattei ostatky sv. Cyrila do své domácí klenotnice, na což se časem zapomnělo. Teprve v roce 1963 je našel dominikán Leonard Boyle v Recanati u Loreta v paláci rodiny Antici-Mattei. Dne 14. listopadu 1963 je majitelka odevzdala papeži Pavlu VI. a tři dny na to byly slavnostně přeneseny do baziliky sv. Klimenta a uloženy v této boční kapli zbudované v 19. století chorvatskými biskupy v čele s velkým cyrilometodějským ctitelem J. J. Strossmayerem, čestným občanem Prahy, proto je v Holešovicích po něm pojmenováno náměstí. Vše je latinsky napsáno na desce na zdi vpravo od kaple, v textu je pouze jméno papeže Pavla VI. Kaple je celá vyzdobena obrazy ze života svatých Cyrila a Metoděje.

Společně odcházíme na prohlídku spodních částí. Zůstávám však déle na místě prvního pohřbení sv. Cyrila, podobně jako se při svých cestách na Velehrad, pokud to jen trochu jde, zastavuji a modlím na místě prvního pohřbení jeho bratra sv. Metoděje. Bez ohledu na kritické poznámky historiků a nekritické báje různých hledatelů jsem s mnoha rozumnými lidmi přesvědčen, že to bylo na výšině Na sadech nad Uherským Hradištěm, skutečně ve velkém chrámu po pravé straně od hlavního oltáře. Archeologové tam našli jen uhlíky, protože nějací lumpové vše vykradli a potom ještě zapálili. Na těch místech se modlím a končím žehnáním na všechny světové strany – na západ naší vlasti a Evropě, na východ všem Slovanům, aby se měli více rádi, na jih církvi a na sever všem ekologům a celé naší planetě.

Z původního hrobu sv. Cyrila v podzemí baziliky se nám dodnes zachovaly jen zbytky jeho bočních stěn. Na nich spočívá oltářní deska, kterou darovali v roce 1952 Slováci, jak dosvědčuje latinské věnování.

V současnosti se u hrobu nachází 20 děkovných památek: Menší mozaika sv. Cyrila od Bulharů z roku 1929 s bulharským a latinským poděkováním, děkovná latinsky psaná deska jménem všech katolických Slovanů z roku 1935, deska z r. 1985 od Chorvatů, v roce 1988 přibyly tři desky -  od Řeků, Slovinců a Ukrajinců, dále jsou tam dvě podobné desky, jedna od Srbů a druhá od Černohorců s nápisy v jejich mateřské a latinské řeči (nelze si nevšimnout nepatrných rozdílů v těch dvou slovanských originálech). Bělorusové a Rusové tam mají po dvou deskách, Makedonci jednu bronzovou. Za Slovanů tak chybí jen Lužičtí Srbové.

To už máme oltář a 13 desek různého typu a velikosti. Ale jsou tam i tři památky naše: Jako opravdová popelka se tam krčí dřevěná destička s reliéfem obou bratří. Pod ní je na malém kameni nápis: Svatému Cyrilovi vděční Moravané, Kostelec u Kyjova. Pod ní je deska s letopočtem 2011, i když byla odhalena o něco později. Je z bílého mramoru a má nápis pouze v jedné řeči, a to v naší: Svatý Cyril umíraje učedníky žehnal: Tys mi je dal, Tobě, Bože, je vracím, svou mocnou pravicí je veď a pokrovem svých křídel je přikryj. Věnuje vděčný český národ L. P. 2011. Úplně vlevo nahoře je slovenská deska z nahnědlého přírodního kamene 40 x 50 cm požehnaná papežem Františkem 15.6.2022 k 60. výročí pořízení oltáře a odhalená v lednu 2023 k 30. výročí Slovenské republiky

Je na ní znak Slovenska a 3 nápisy: „Pamiatke slovanských apoštolov svätého Konštantína – Cyrila a svätého Metoda, spolupatrónov Slovenska  a Európy“. „Som spev pred svätým Evanjeliom! Ako už od prorokov máme chýry, národy budiť Kristus príde raz, lebo je svetlom, čo sa svetom šíri.“ Proglas, verš Prvý   „S večnou úctou a vďakou. Slovenský národ“ a letopočet „A.D. MMXXII“. Slyšel jsem, že archeologický dozor (u nás by se řeklo římští památkáři) tam už žádnou další vzpomínku dát nedovolí.

Vpředu tedy máme oltář a 16 památek. Na zadní stěnu prostoru pak v roce 1975 umístili Bulhaři velkou mozaiku obou bratří s bulharským a italským poděkováním. Vedle ní je dodnes zavěšen kovový věneček od Todora Živkova, tehdejšího nejvyššího představitele státu. Celkem tedy 18 cyrilometodějských památek.

Pro úplnost uvádím ještě dvě kamenné tabulky: vzadu na boční stěně vidíme malou desku na památku dominikánského převora O´Connella, který zahájil vykopávky, a jeho bystu. Na zemi spatříme velkou dlaždici se jménem kardinála Canali, který byl velkým dobrodincem baziliky i dominikánů, dnes bychom řekli jejich sponzorem.

Před bazilikou na vnitřním nádvoří zbudovali Slováci sv. Cyrilu v roce 1100. výročí jeho blažené smrti symbolický pomník. Je to metr široký a přes metr vysoký oblý kámen s nápisem: Bazilika sv. Klimenta miesto posledního odpočinku sv. Konštantýna Cyrila tvorcu staroslovanského písma a písomníctva. Vďačný slovenský národ 827 – 869. Ve třech řečech (slovenské, italské a hlaholské) jsou tam úryvky ze 7. kapitoly Života sv. Metoděje a Proglasu.

Pak jsme šli ke Koloseu, vyslechli stručný, ale výživný výklad, a dostali na hodinu a půl rozchod na polední kávu a další pamlsky. Posadil jsem se na zídku před památkou a s údaji o stavbě, funkci, chátrání a záchraně tohoto symbolu města Říma v živé paměti se začal modlit. K mučedníkům se modlíme, v našich dobách a místech někdy prosíme za jejich blahořečení nebo svatořečení, ale na mučitele se zapomíná, i když mnozí jsou k nám časově blíže. Pán Ježíš nás však přímo vyzývá: „Modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mat 5,44) A sestra Faustýna, apoštolka Božího milosrdenství, nám zanechala Korunku, při které máme prosit o Boží milosrdenství pro celý svět.

Poutník Zdeněk Susa, lékař a evangelický kazatel, se při putování po naší vlasti často setkával s památkami na dobu husitskou. Píše, že kvůli románům Aloise Jiráska si myslíme, jací byli husité hrdinové a křižáci krutí. Podle pravdy však dodává, že krutosti byly na obou stranách, a že nejsmutnější je, že se obě strany dovolávaly jména Božího a každý si myslel, že pro ně dělá to nejlepší.  Přesně podle Ježíšových slov: „Vyloučí vás ze synagógy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha.“ (Jan 16,2) U památek z doby kolem třicetileté války píše, jak byli nekatolíci sice tvrdě vyháněni, ale i jezuité byli také vražděni.

V Praze u Panny Marie Sněžné bylo r. 1611 umučeno 14 bratří, patnáctý se zachránil útěkem. Čtrnáct viníků bylo potrestáno na hrdle, mnozí z běsnícího davu ale včas utekli. K těmto mučedníkům se od jejich blahořečení v roce 2012 modlíme, ale měli bychom se také modlit i za toho patnáctého, i za všechny viníky, ať už spravedlivý lidský trest přijali nebo se mu vyhnuli.

Navíc jsem měl jsem ještě v živé paměti knihu Honzigova cesta, vydanou letos Katolickým týdeníkem. Jen v krátkosti připomenu, že Christian Honzig byl jihlavský farář německé národnosti, člen řádu premonstrátů. Zajímal se o celou farnost, ale více cítil s farníky své řeči, kteří byli za 1. republiky odsunuti na druhou, možná i třetí kolej. Přitom svým několika kaplanům umožňoval, aby se plně věnovali česky mluvícím farníkům. Když začal protektorát, modlil se i za nejvyššího představitele, stejnými slovy jako se před lety modlil za císaře pána, pouze změnil jeho křestní jméno. Už před koncem války se vzdal úřadu, uchýlil se na jednu venkovskou faru, ale po frontě se šel podívat do Jihlavy. Tam se po něm na faře už vícekrát vyptávali výrostci z Revoluční gardy a vždy dostali odpověď, že tam není. Když se vrátil, kaplani dostali strach, že budou dodatečně obviněni z jeho zatajování, a proto mu řekli, ať se jde sám přihlásit na policii. Souhlasil s tím i místní katecheta a nikoho ani nenapadlo, že by se měli poradit se svým vyšším nadřízeným, strahovským opatem. P. Honzig šel tedy na policii a doufal, že se bude moci obhájit. Během několika dní však byl asi s dvaceti vyššími německými funkcionáři narychlo odsouzen k smrti, a tak zmučený, že ho ostatní museli vézt ke střelnici na káře. Teď se o tom všem dá v klidu uvažovat, tenkrát to asi všichni viděli jinak. A neměli čas a měli strach. A byli také udavači, kteří si tím někdy vyřizovali osobní účty. Kdosi podotkl, že německé Gestapo nepátralo po tajných zabíjačkách, ale všechno se dozvědělo od závistivých sousedů. Stejně tak rodina Ulmova v Polsku byla postřílena i se svým sedmým dosud nenarozeným dítětem a se Židy, které ukrývali na půdě v seně, protože soused si všiml, že kupují více chleba, než by mohli sníst a nahlásil to německému veliteli četnictva. A ten hned rozjel trestnou akci přesně podle tehdejších zákonů.

Za to všechno jsem se modlil před Koloseem bolestný růženec a Korunku k Božímu milosrdenství. Tyto a všechny další bolesti, hrůzy a viny z časů dávno minulých, nedávných i současných na sebe vzal Pán Ježíš a my pro jeho bolestné utrpení můžeme prosit Boha, aby byl milosrdný k celému světu ………

Večer jsme navštívili další Větší baziliku – Nejsvětějšího Spasitele a sv. Janů v Lateráně, pomodlili se na svatých schodech (já pořád v doznívání poledních modliteb před Koloseem), zastavili se v bazilice Sv. Kříže Jeruzalémského, kterou měl na starosti pan kardinál Vlk. Jeho jméno je napsáno jako předposlední na zadním pilíři, v řadě kardinálů, která začíná asi před osmi sty lety. Když se vypočítá průměrná délka jejich působení, vyjde nám, že se tam budou moci dopisovat jména dalších kardinálů ještě asi čtyři sta let. Takových pilířů je v bazilice celkem pět, takže místo pro psaní seznamů je tam až do roku 12 tisíc po Kristu. Jsou to jen výpočty, ale zajímavé. A povzbudivé, i když největší povzbuzení o své církvi dal Pán Ježíš Petrovi (Mat 16,18).

Večer jsem se přidal k pěšákům, kteří se chtěli projít Římem a přes velkou únavu jsem nelitoval. V Římě už jsem byl už pojedenácté – poprvé autostopem z Dijonu 1970 než za mnou spadla železná opona, podruhé při jejím uvolnění r. 1989, dvakrát pěšky – v roce 2000 to bylo skoro 1200 km, letos v létě desetkrát méně ale mnohem těžší, vícekrát autobusem, dvakrát autem, naštěstí jen jako spolujezdec. Poprvé v životě jsem však vstoupil do kostela Maria in Aracoeli, Maria na oltáři nebes, kde je také ikona Matky Boží Záchrany římského lidu – Salus populi Romani. Jak už to chodí, milostných obrazů bývá více a na různých místech, vzpomeňme jen na Černou Madonu na Jasné hoře u Čenstochové a v Uherském Brodě. Jak tam u nás za Alpami, tak i zde v Římě se mnoho lidí o tom spoří, vedou spory, který je ten správný. Papež František prosil a děkoval Panně Marii Záchraně římského lidu v bazilice Panny Marie Sněžné, já jsem se dnes pomodlil tady. Potěšilo mě, že třetí místo, kde se s velkou úctou a důvěrou uctívá stejný obraz, tedy kde lidé prosí a děkují Panně Marii, je kaple Matky Unie na Velehradě, kam byl díky jezuitům její obraz, vytvořený podle této římské ikony, dán na jaře 1919, brzy po zničení mariánského sloupu v Praze.

Neděle 9/11

Dnes o svátku posvěcení lateránské baziliky v ní papež slouží (snad lépe než slaví) mši svatou (snad lépe než bohoslužby, které přece mohou být i v modlitebnách nebo synagogách). Někteří poutníci se vypravili tam, stejně jako někteří dali včera přednost účasti na mimořádné sobotní papežské audienci. Jednota v různosti, tentokrát zdařilá.

Většina z nás se vydala do baziliky sv. Pavla, kde jsme po vysvětlení všeho už před bazilikou, si to pak mohli v klidu prohlédnout. Byla i možnost nákupu poutních památek a malého osvěžení. V 11 hodin jsme měli mši svatou v kapli sv. Štěpána. Zde i jinde byla poslední slova kněze nebo kostelníka, kteří pro nás všechno připravili: Čtyřicet pět, která nám opakovali italsky i anglicky a znamenalo, to, že máme za tři čtvrtě hodiny končit, aby na další celou hodinu mohli kapli připravit pro další skupinu. Zvládali jsme to, i když jsme při každé mši svaté podávali podobojí – namáčením.

Pak jsme se po kratším rozchodu přepravili k Panně Marii Sněžné, kde byly kvůli neděli a kvůli hrobu papeže Františka fronty větší, ale zvládli jsme to všechno, i když se některé neodbytné skupinky snažily tu naši rozdělit a aspoň část předběhnout.

Zastavili jsme se i v kapli, kde byla památka na to, jak sv. Cyril a Metoděj přinesli slovanské bohoslužebné knihy, papež je zde položil na oltář a tím je schválil. Je to malý reliéf obou bratří a pod ním dva nápisy: první staroslovanský a druhý, jak asi uhodnete, zase slovenský.

Byli jsme u jesliček, které jsou hlavními ostatky této baziliky, a pomodlili jsme se u hrobu papeže Františka. Je sice v malém výklenku, ale dost nápadný. Desky dřívějších papežů pěkně vedle sebe naskládané ve vatikánských kryptách mně připadaly skromnější, i když na nich byly nápisy delší. Nemohu si pomoci, i když bych se tohoto dojmu rád zbavil, a vím, že mnozí to mohou vidět jinak.

Zastavili jsme se také ve vedlejším kostele sv. Praxedy, kde sv. Cyril zemřel a kde je hrob pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, další z mnoha českých a moravských stop v Římě.

Pak bylo zase více možnosti: projít sváteční nedělní Řím, hlavně známé fontány, ale když nám průvodce řekl, že nedaleko odtud je kostel Panny Marie Vítězné, rozhodl jsem se pro svou další římskou premiéru. V kostele Panny Marie Vítězné na Bílé hoře jsem už byl vícekrát, jednou jsem tam dokonce kázal před katolíky, evangelíky i takzvanými nevěřícími na místní choulostivé historické téma. K Panně Marii Vítězné na Malé Straně, kde je Pražské Jezulátko, jezdíme pravidelně, jednou jsem navštívil kostel Panny Marie Vítězné v Paříži, ale v tom římském jsem ještě nebyl.

Jen připomínám, že po roce 1610 byla Evropa podobná sudu střelného prachu, spíše řadě takových větších i menších napěchovaných soudků a jen se všichni obávali, kde vyšlehne jiskra a bouchne to. Slavní naši předkové se zase ukázali. V roce 1419 vymysleli a v Praze provedli krvavou defenestraci - vyhození z okna, pak ji zopakovali r. 1483 (o tom se často cudně mlčí) a do třetice všeho zlého v r. 1618. Chtěli vyhodit dva místodržící, vyhodili tři, ale všichni přežili díky Bohu a ochraně Panny Marie, ke které se modlili, protože byli katolíci. Ti u nás tenkrát byli opravdu v menšině. Podle zákonů a svobodného rozhodnutí stavů už téměř sto let seděli na našem královském trůně katoličtí Habsburkové. Takže tu třetí pražskou defenestraci je možné nazvat státním převratem, pučem, možná i terorem. Do dvou let už byly Čechy i okolí bojištěm, obojí vojska se chovala čistě vojensky. Ta stavovská dobyla Sušici, což tam tvrdě pocítili všichni civilisté. Přepadli i kostel, strhli obrázek Klanění pastýřů a někdo z vojáků vypíchal Panně Marii a sv. Josefovi oči. Když se tam dostala císařská vojska, ten obrázek se našel, donesli ho hlavnímu vojenskému kaplanovi těchto vojsk, karmelitánovi Dominiku od Ježíše a Marie, on ho s úctou a bolestí uschoval. Když se obě vojska přiblížila ku Praze, stavovské oddíly obsadily Bílou horu, měly tedy výhodnější polohu. Dominik povzbuzovali vojáky, aby se nebáli a spolehli na pomoc shůry, jak to dělají všichni vojenští kaplani před každou bitvou i protestanští, v mnoha případech i židovští rabíni a muslimští imámové. Dominik měl přitom v ruce ten zhanobený obraz a prosil o pomoc i Pannu Marii. Situaci toho 8. listopadu 1620 popisovalo a rozebíralo mnoho lidí. Jedno je jasné. Císařští nečekaně vyhráli. I když se říká, že jediní Moravané vydrželi až do konce, pravdou je, že to nebyli Moravané, ale najatí žoldnéři a že neutekli jako ti druzí, protože neměli kam. Bylo to i vinou velitelů, kteří špatně posoudili terén a nenapadlo je dát prorazit zeď obory.

Začalo se říkat, že Panna Maria, i když měla vypíchnuté oči, se tak přísně na nepřátele podívala, že dostali strach a rozutekli se. Těžko to dnes soudit, jen se odvážím dodat známou větu, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Z toho všeho vznikla úcta a vděčnost k Panně Marii Vítězné. První kostel jí zasvěcený je právě tento římský. V té době se dostavoval, byl určen pro karmelitány a proto jej známí umělci později vyzdobili sochami svatých tohoto řádu. Dodnes tam všichni obdivují především nádhernou sochu sv. Terezie od Berniniho. Papež rozhodl o jeho novém zasvěcení a 8. května 1621, přesně za půl roku, sem chtěl slavnostně přenést onen obraz. Nedožil se toho, vykonal to jeho nástupce. Karmelitánky dnes mají za sakristií vystaveny obrazy z Bílé hory, ale těžištěm kostela je jejich řeholní život a pro turisty ty umělecké sochy a obrazy. S několika poutnicemi jsme si to prohlédli, ony se pak vydaly do poutního domu.

Bílá hora u nás dodnes vzbuzuje emoce a je ovinuta tolika informacemi, že všechny nemohou být pravdivé a určitě není možné najít nějaké všeobecně přijatelné vysvětlení. Přesně po 405 letech a 1 dni po oné smutné události jsem se tam upřímně a dlouze modlil za všechny, katolíky i evangelíky, císařské i stavovské, kazatele jezuitské i bratrské, stavitele mariánského sloupu i jeho bořitele, za ty, kdo byli proti jeho obnovení i jeho obnovitele. Prosil jsem Beránka Božího, který snímá hříchy světa, celého světa, znásobené v každé válce, vzýval jsem Pannu Marii, Matku jednoty, Pomocnici křesťanů a Matku dobré rady. Vzpomněl jsem si na slova katolické písně: potřelas hlavu hada pekelného, oroduj za nás vždy u Syna svého. Had nenávisti se rychle přitulí ke každému spravedlivému hněvu, ke každé snaze o nápravu křivd a pak už se jen roztáčí ďábelský kolotoč krutostí. I když pak zbraně utichnou, z jakési setrvačnosti se dál šíří davová pomstychtivost. Proto jsem se modlil: Maria, Matko naděje, Matko milosrdenství, po staletí jsme tě takto prosili v modlitbě Zdrávas Královno, a protože to zdůraznil i papež František, když tyto dvě prosby přidal do loretánských litanií, prosíme: Ukaž se právě takto i dnes, jako Matka milosrdenství a jako Matka naděje, neboť právě tyto dva dary každý člověk, celé lidstvo a náš svět tolik potřebujeme. Díky sestrám karmelitkám jsem si mohl koupit pár obrázků, všiml jsem si, že mi je zabalily do měsíc starého farního věstníku. I to je ekologie v praxi.

Pondělí 10/11

Ráno jsme odjeli do Assisi, kde měl autobus povinnou devítihodinovou zastávku, takže jsme měli dost času na sv. Františka, sv. Kláru a sv Karla Acutise (nenuťme se psát Carlo Acutis podle jeho italské občanky, říkejme to hezky česky Karel, tak jak říkáme sv. Jan Bosco a ne Giovanni Bosco).

Letos uplynulo 800 let od složení Chvalozpěvu bratra slunce. Svatý František napsal bratr slunce, protože v italštině je největší nebeské těleso mužského rodu. Ostatně ve staré pražštině asi také, jak o tom svědčí Dům u dvou slunců na Malé Straně. Škoda, že název Františkovy písně o bratru slunci nezní česky tak pěkně jako potom v dalších slokách jeho výrazy: sestra Luna nebo sestra voda.  Největší škoda je, že se zapomíná na jeho poslední označení, a to naší planety země. Bratr František o ní nemluví jako o nějaké bohyni, Matce s velkým M, ale pěkně a pokorně a citlivě: Ať tě chválí sestra matka země, rodí pro nás trávu, plod i květ, ať tě chválí trpící a tiší, kteří s láskou umí odpouštět. A pak nás František vede k obrácení, ke skutečné změně smýšlení, kterou od nás očekává i náš a jeho Pán, Ježíš Kristus, pro nás ukřižovaný a vzkříšený. Ať tě chválí sestřička smrt těla, které neunikne žádný tvor, běda těm, kdo zemřou v těžkém hříchu, šťastní, kdo v tvé vůli mají vzor. A uzavírá: Nejvyššímu, všemocnému Pánu vzdejte čest a chválu veškerou, dobrořečte s díky jeho jménu, služte jemu s velkou pokorou.

U hrobu sv. Karla Acutise mě zarazilo, že moderní svatý je tam nabalzamovaný jako Vladimír na moskevském náměstí. Mohu se mýlit, ale také mohu nepřesně chápat úmysly a pocity lidi 21. století. Lenina prý už dávno chtěli pohřbít, ale pravoslavná církev ho na žádný hřbitov nechce.

U hrobu sv. Kláry jsem se dlouho modlil za svou nejmladší praneteř Klárinku, kterou jsem před pár lety křtil, ale také za všechny její současné a třeba i budoucí (věřící člověk to vidí jinak než kontroloři porodnosti a reprodukční centralisté) sourozence, bratrance a sestřenice, samozřejmě za její rodiče, živé i zemřelé prarodiče a ostatní příbuzné, za všechny vychovatele, učitelky a učitele od mateřské školy (která se podle učitele národů Jana Ámose Komenského má odehrávat jedině na klíně mateřském) až po nejvyšší stupně škol dalších. Proto jsem prosil i za všechny matky, neboť žena v církvi má hlavní a nenahraditelný úkol – ukázat poprvé dítěti krásu mateřské řeči i otcovské víry - jistě ve spolupráci s jeho otcem, svým manželem. I za to se musíme modlit, a ne se vymlouvat slovy: Pokrok nezastavíš. Je to však pokrok nebo sešup? Každý sešup je však potřeba zastavit dříve, než nás to všechno zavalí. I z těchto důvodů jsem večer uzavřel korunkou k Božímu milosrdenství na náměstí před bazilikou. Byli jsme tam jen 4, 3 vojáci v rohu na hlídce a já.

V 10 hodin jsme vyjeli a v úterý 11/11 o půl třetí jsme byli na Velehradě. Pod ochranou Panny Marie, Průvodkyně na cestách, andělů strážných a všech svatých.   

DEO  GRATIAS